20.9.2008 - Psí den 

Rozhodli jsme se, že Vás krok za krokem provedeme takovým normálním psím dnem. On tedy zase tak úplně normální nebude, protože se jedná o sobotu a i soboty jsou pokaždé jiné, ale jako malá exkurse do života našich pejsků to snad postačí.

Ráno se ztichlým domem ozývá kňourání – pejsci jsou vzhůru a vyžadují jídlo a páníčky- v tomto pořadí! V hupsnutí do postele k nám jim brání dveřní zábrana. Tu jsme pořídili poté, co jsme zjistili, že jakákoliv snaha odnaučit spát je na gauči je naprosto marná. Ani Milanovy důmyslné nástrahy (tři židle a prádelní koš) nezabránily najít si vhodné místečko na gauči. Gauč byl i přes tyto překážky stále zajímavější na přespání než dva veliké měkoučké pelíšky.

Bohužel dětské dveřní zábrany nepočítají s kočkami a tak naše Paní Kočka provokuje tím, jak bez problémů projde skrz mříže. Občas dokonce probíhají hrátky mezi kočkou a Belinkou přes mříže – velice zajímavá podívaná!

 O víkendech, když je času dost, mají Alíšek a Belinka možnost budit paničku – za zlomyslného přihlížení páníčka. Buzení totiž probíhá za velikého štěkotu a zběsilého skákání po hlavě nebohé rozespalé paničky končící spokojeným uhnízděním obou budičů pod peřinou.

V této pozici pak jsou i navzdory hladu schopní vydržet dost dlouho, hlavně, když se můžeme pěkně tulit. A to není vidět kočka – zrovna mi doskákala po obličeji a šla lovit zajímavější věci...

A je tu nejzajímavější část dne- snídaně!!! Nejdříve kočka, po několika pokusech, odehnat ji od misek psů, dostává jako první a na okně v hale. To je opět výsledek pokusů, naučit psy, že kočičí jídlo fakticky není pro ně.

Psi zatím (ne)trpělivě čekají v kuchyni.

Konečně je to tady – nikdy nejsem tak milovaná jako ráno při přidělování jídla. Oba mě pronásledují na každém kroku, dokud nedostanou svůj ranní příděl.

  Granulky, granulky, granulky!!!

Od začátku je potřeba krmit oba odděleně – po nasypání začíná závod...

… po zhltnutí ranní dávky je samozřejmě nutné zkontrolovat soupeřovu misku, co kdyby tam něco zbylo! Nezbylo.

Po snídani trochu toho sportu – že se tam semtam připlete kočka nebo noha stolu či páníčka? Nevadí...

Paní Kočka raději po dřívějších zkušenostech většinou takové hrátky pozoruje odněkud z bezpečné vzdálenosti. A navíc lovit něco co šustí, je přece zajímavější!

Mňamkovní pastička pro podporu trávení, chuděrka Belinka jen smutně přihlíží...

Konečně jsme se dostali ke snídani i my – problém je někdy uhlídat si ji.

Útočí ze všech stran!

Přestože má kočka misku na vodu svou – lepší voda je stejně v té psí, dokonce je dost velká, aby z ní mohli pít i všichni současně. Což se občas děje.

Po snídaní, při které jako obvykle nic na zvířátka nezbylo, ještě trocha toho špásování. Některé psí hry jsou ale na kočku opravdu „silná káva“.

Kočka vypadá dost naštvaně!

Jak vy do mě, tak já do vás.

Konec hraní- jde se vařit oběd! Druhá nejzajímavější věc po snídani. Co kdyby něco spadlo?? Aspoň se nemusí zametat drobky.

Občas přece jen něco spadne – a že to je zrovna paprika? Nevadí, hlavně že se to dá sníst a hlavně aby mi to nesnědl ten druhý.

Pečení bábovky je také hrozně zajímavá věc.

Kočku mezitím zajímají úplně jiné věci.

Když už vážně nevím, jak se „asistentů“ při vaření zbavit, stačí dát jim kostičky. A je na chvilku pokoj. Bohužel nevydrží moc dlouho.

Po oběde je čas akorát na to, chvilku se natáhnout- samozřejmě opět za asistence obou drahoušků.

Tak tohle je ten „psí život“!

I kočka zírá!

I když je venku počasí, že by psa nevyhnal, trocha pohybu je potřeba. Vyrážíme na kolo – obléknout postroj je u nadšeně skákajícího Aldy nadlidský výkon. Belinka sice netuší, o co jde (na kole ještě nikdy nejela), ale když se raduje Alda, tak to přece musí být něco!

Tááák, konečně je hotovo, Alda je bezpečně připnutý v košíku (jízdu na kole sice miluje, ale kdo ví, kdy zahlédne něco zajímavějšího) a můžeme vyrazit.

Tady se Alíšek tváří lehce tragicky, těžko uvěřit, že opravdu rád jezdí na kole, až tak, že leze i cizím lidem do košíků na kole...

A jedééém!

Po návratu umýt bříško a nohy- Alda je profík a tak jde sprchování i utírání snadno.

Zato s Belčou je to někdy boj. Milan vzal Belču na vycházku a vrátil se se zabláceným a mokrým tvorečkem ani vzdáleně nepřipomínajícím tu načesanou krásku z výstav. Sice stejně jako Alíšek každou kaluž radši obejde, občas se ale najde v blátě něco moc zajímavého, a těch věcí, co se dají vyčuchat a vyhrabat!

Sprchování je hrůza!! Takové utrpení...

Všechno jednou končí a tak je i naše malá fotoreportáž jednoho náročného psího dne u konce a Alíšek a i Belinka se spokojeně ukládají ke spánku.

Tak zase zítra.