25.1.2009 - MVP Trenčín 

Po období příprav konečně nastal den D - neobvykle v neděli jsme vyrazili v silné sestavě na výstavu do Trenčína. Výpravu jsme tradičně tvořili já a Belča, dále jako psychická podpora Belinky Alíšek, jako nosič, fotograf, navigátor a hlídač Alíška Milan a jako výletník a pomocný nosič tašek švagrová Vlasta.

Pája už dlouho "inzerovala" , že chce vyrazit na výstavu do Trenčína. Původně se mi moc nechtělo, protože přece jenom doma bych udělal nějakou práci a jako ukázkový samotář mám rád na práci klid. Jenže pak přece jenom zvítězila přirozená lenost a také to, že výstava měla být v neděli a to bych toho asi stejně moc neudělal.

Po hektické sobotě, kdy jsme na poslední chvíli hledali trasu na trenčínské výstaviště, koupali a fénovali Belču, balili všechno potřebné na cestu a pět minut před zavírací dobou scháněli náhradní žárovku do předního světlometu naší Bobiny, jsme konečně ve 4 hodiny ráno v neděli vyráželi směr Slovensko. Pséky jako obvykle ranní (pro mě noční) vstávání vůbec nerozhodilo. Rozradostněni tím, že se něco děje a že dostanou snídani o hodně dřív, poskakovali kolem nás a pletli se pod nohy. Jen s půlhodinovým zpožděním jsme vyjížděli do mlhy, po cestě jsme ještě ve Žďáře nabrali Vlastu. Alda s Belčou za chvilku už chrupkali na zadním sedadle, s menšími přestávkami jsme bez problémů dorazili do Trenčína a dokonce hned napoprvé našli výstaviště!

V sobotu jsem dopoledne dělal nábytek do předsíně, pak po poledni přijela Pája ze šichty v ordinaci a hned jsem ji i se psy nahnal na lyže. Belis lítala kolem nás jak šílená jen sníh lítal a Alda nechtěl zůstat pozadu, takže jsme ho společnými silami tak uštvali, že se po návratu chudák poblil. Ale stejně měl radost z výletu. Ještě zušlechtit tu naši čubičku a večer že pudu vyměnit žárovku v autě. Takže nejdřív jsem nadával na konstruktéry aut, protože svými poněkud většími prackami jsem se k žárovce nemohl kloudně dostat a hned potom jsem nadával na prodavače v mototechně, který se dušoval, že : "jó pane, tahle sada žárovek je určitě na Thalii" a leda prd. Žárovku bych tam musel nejspíš natlouct pěstí a na to tam nebylo dost místa. Pak jsem se praštil o kapotu do hlavy, no Pája mě musela držet, jinak bych tam tu žárovku opravdu natloukl. Takže jsme večer vyrazili kupovat správnou žárovku, naštěstí ždárská Hypernoha nezklamala. Ráno jsme vyráželi poměrně brzy a nabrali směr Brno a Slovácko. Cestou nás čekala mlha a magoři, co zapínají zadní mlhovku bez ohledu na to, že někdo jede v koloně za nimi. Alespoň že zledovatělá silnice skončila po pár kilometrech.

Největší problém nastal, když jsme marně hledali kruh č. 5 - navzdory plánku, který tvrdil, že má být v přízemí haly 1, byl v prvním poschodí - nevadí, času bylo dost. Dokonce zbyla chvilka i na cvičné proběhnutí kruhem- Belinku jsme přesvědčili, že jí tam opravdu nikdo nebude chtít zabít, usídlili jsme se se všemi věcmi a oběma pséky nedaleko kruhu a čekali nedočkavě na posuzování (velmi příjemné bylo setkání s ostatními chovateli čecháčků).

Po příjezdu jsme si zabrali místečko poblíž kruhu a Pája se šla družit s dalšími chovateli. Alda se chtěl zase družit s jejich mazlíčky a Belis chtěla, aby jsme jí dali pokoj. A tak zatímco Alda si prohlížel procházející fenky pohledem zvrhlého staříka, Belis pospávala v bedýnce.

Srbský rozhodčí Nemanja Jovanovič vypadal velmi sympaticky - po Airdale teriérech, australských, bedlington a cairn teriérech přišla řada na čechounky. Po fešáku Vikingovi (Viking Kalifa Bohemica - maj. Šárka Kostelecká) - jediném zástupci silnějšího pohlaví, jsme přišly na řadu my s Belinkou. Navzdory protestům byla Belča téměř násilím vytažena z boudičky a dostrkána do výstavního kruhu. Naštěstí byla v celkem dobré náladě a tak se ani nepokoušela utéct ani se prohrabat kobercem pryč- a výsledkem byl pěkný posudek a hlavně V1 a CAJC!!!

Po chvíli čekání došlo i na ty naše čecháčky. Belča se asi předvedla docela dobře a i nějakou cenu dostala. Aldu to nechalo chladným a samotnou Belis taky, hned si zalezla do bedýnky. My se zbalili a vyrazili si prohlédnout Trenčín a hlavně Trenčínský hrad.

V povznesené náladě jsme zbalili věci a rozhodli se využít chvilku volného času do odpoledních soutěží k prohlídce Trenčína a hradu. Alda s Belčou se uvelebili v autě a my šli vymrznout na hrad.

Trenčínský hrad, jehož některé části pamatují ještě Velkomoravskou říši, zapůsobil svou mohutností zvýrazněnou navíc hustou místy namrzající mlhou. Výsledkem byly krásně melancholické fotky s nádechem tajemna. Po prohlídce hradu jsme spěchali do podhradí k autu očekávajíc, že opět uvidíme auto blikat. To se tak občas našim psům povede, že jak hamtají pracičkami kde nemají, tak spustí varovná světla. Někdy taky auto zevnitř odemknou. Tak teď se jim to nepovedlo a čekalo nás jen obvyklé bouřlivé přivítání. Vyrazili jsme zpět k výstavišti.

Kolem druhé hodiny jsme se vrátili na výstaviště a stihli jsme zabrat místa v hledišti na závěrečné soutěže. Po juniorhandlingu a soutěžích o nejhezčí štěně, dorost a mladého psa jsme nastupovaly s opět načesanou Belinkou do kruhu. V konkurenci snad 25 vítězek tříd mladých jsme sice nepostoupily ani do užšího výběru, ale to nijak nepokazilo naši dobrou náladu a úspěch jsme na zpáteční cestě oslavili výbornou večeří!

Závěrečné soutěže jsem sledoval jen tak napůl. Už mě ani nebavilo cvakat foťákem. Takže jsem pospával na židli, pod ní pospával Alda a mně na klíně pospávala Belis. Pak nás přišel očuchat kavkazan - asi tak půlmetrákové štěňátko a pospávalo se dál. Pája potom vyrazila s Belis do soutěže o nejlepší mladou fenu alias suku výstavy. Připravil jsem foťák, trochu nervózní, protože přece jenom na tuhle soutěž jsme ještě nikdy nečekali a čekal, až nahlásí Páju s Belis. A čekal a čekal a čekal a do toho mi vysokým tónem bzučel nabitý a připravený blesk a uklidňoval: "jo, máš tam synchronizaci na druhou lamelu, jo klidně dosvítím až do nejvzdálenějšího místa kruhu a ještě jim vypálím černý flek na sítnici, prostě buď v klidu". Jenže Pája ne a ne jít. Už jsem se díval, jestli Belča nerve chlupy z toho novofundlanďana co zrovna jde a pak teda konečně šly. No fen tam bylo asi 30, takže jsem udělal dvě fotky a šel si sednou, protože tohle naše Belis teda nevyhraje. A nevyhrála. Konečně jsme se definitivně sebrali a vyrazili zpět směr slovensko-moravská hranice. Cestou, už za tmy, jsme se v Kunovicích stavili na večeři a před desátou večer dorazili konečně domů. Přivítala nás zima mlha zledovatělá silnice a šílená Paní kočka. Kočku jsme nakrmili a spokojení s průběhem dne šli spát.