Kterak psi nevrčeli 

Jednou ráno jsem, tak jako ostatně obvykle, vstal první abych poklidil čtyřpackouní domácnost. V praxi to znamená provést vizuelní a čichovou kontrolu, zda se nestala přes noc nějaká kapalná či pevná nehoda (nebo nehoda kombinovaná, tak říkajíc "v jednom", v případě špatného trávení) a hned potom první krátké ranní vyvenčení. Obvykle se psi vzájemně po sobě i s kočkou šlapajíc vyhrnou za chalupu s hurónským řevem, odbydou si co potřebují a vrátí se zase zpět očekávajíc snídani. Tentokrát to však bylo jiné. Psi seděli u branky zamezující jim v přístupu do části bytu, kde se snažíme udržet alespoň symbolický pořádek a vrčeli. Koukali na mě a vrčeli. To se tedy obvykle nestává, protože normálně se stávám středem hlasitého a skákavého vítání. Pořádně jsem se zaposlouchal a zjistil jsem, že vrčení nejde od psů ale bokem. Krátký pohled stranou a bylo jasno. Pod stoličkou, kterou máme v kuchyni aby Pája dosáhla i do "mých" pater kuchyňské linky, seděla Paní kočka a držela v tlamě myš. A vrčela na psi, aby jí myš nevzali. A psi, celí zaražení nekompromisním chováním Paní kočky, se raději stáhli stranou. Kde Paní kočka myš vzala nevím, snad ji chytla někde v garáži a když jsem otevřel dveře do kuchyně, abych vyhnal psi, tak s ní vběhla do kuchyně. Co ale vím jistě je to, že v kuchyni nechceme žádné myši. Takže jsem milou Paní kočku hnal ven za chalupu. Tam ať si s myší dělá co chce.