Letos jsme do Hrdoňova vezli i Bohdanu Drápalovou, což je chovatelka naší Belči. Bohdana si ve čtvrtek odpoledne do svinsky studeného a větrného Žďáru přivezla vlakem z Brna dobrou náladu, dvě čubiny Madlu a Anču a neuvěřitelně malý batůžek. Cesta probíhala v klidu. Alda se nakonec nějak srovnal s "brňáky" na zadním sedadle a Belis jsem si raději vzal k sobě dopředu k nohám. Po dvou zdravotních zastávkách, kdy nás psi samozřejmě nenechali se v klidu nasvačit a několika klíšťatech surově vyhozených za jízdy z okna auta, jsme dorazili do hotelu Fontána v Hrdoňově. Bylo už večer, takže jsme se rychle navečeřeli, udělali si krátkou procházku k Lipnu se psy a šli spát.

V pátek ráno jsem se, tak jako ostatně obvykle, vzbudil kolem půl šesté, nakrmil psy a vyrazil s nimi na ranní obhlídku okolí. Byla epesní mlha a pořádná rosa. Našim psům rosa nijak nevadí a tak za chvíli na louce běhali (Belča) a vrtali (Alda) jako by tam byli doma. V mlze jsem zahlédl několik rychle mizejících zajíců a jednoho, bohužel, zahlédla i naše Belinka. Naštěstí se mi ji podařilo přivolat dříve, než zmizela beznadějně v mlze. Přiběhla celá udýchaná a mokrá a koukala na mě vyčítavě proč ji ruším, když se tak skvěle baví. Dostala mňamku za odměnu že přišla a šli jsme dál.

Dopoledne jsme potom s Pájou postavili překážky na agility a zkoušeli naše i kolemjdoucí psi jak jim to skáče. Že u toho bylo hodně štěkotu, není asi třeba zdůrazňovat. U některých psů to dalo velké vysvětlování a přesvědčování, aby přes překážky skočili. Nakonec se to docela podařilo, koneckonců ČT udělá pro odměnu téměř cokoliv. Tedy přesněji řečeno to dělá do té doby, než přijde na to jak odměnu dostat aniž by to musel dělat. Odpoledne zbyl čas a nálada už jen na procházku a po večerním slavnostním zahájení Dnů jsme šli zase do hajan. Psi se kupodivu chovali ukázněně, spali na pro ně vyhrazených místech a ani se moc nesnažili v noci se k nám nacpat pod peřinu. Oba naši psi a to zejména Belis, mají totiž neuvěřitelnou schopnost zaplňovat prázdná místa a v nich zaujímat pro ně tu nejpohodlnější polohu. V důsledku tohoto jsme doma rychle zjistili, že poměrně velký gauč prostě není dostatečně velký pro nás, dva psi a kočku. Tak tohle se v Hrdoňově nedělo, i když mám dojem, že mě cosi někdy nad ránem očichávalo studeným čumáčkem. Čumáček se ale po mém rozespalém zavrčení i se zbytkem pejska dal na ústup. Nicméně ráno jsem se probudil s pejskem pod peřinou.

V sobotu ráno jsem opět vytáhl psy na procházku. Z předchozích dnů byli už ale trochu ztahaní a tak jsme šli jen kousek. Dále plynul den podle naplánovaných akcí. Menším spestřením byla pro nás anglicky mluvící paní, které se Pavla nabídla, že jí bude tlumočit. Nakonec se ukázalo, že paní je z USA stát Minnesota, že byla v Evropě na dovolené a že hned jak se dozvěděla (jak, to je mi tedy záhadou) o Dnech, tak neváhala, změnila plány a vyrazila se podívat. ČT se jí strašně líbí, sama doma jednoho má a byla úplně nadšená z toho, že jí nikdo nevyhání a že se může volně účastnit lidopsích radovánek v Hrdoňově. Během zbylých dnů jsme na ní potom ještě několikrát narazili jak fotí pejsky takovým tím malým pazmekem co všichni drží v natažených rukách jako by to smrdělo. Sobota byla poměrně nabytá a tak hned po ukázkovém stříhání jsme běželi na Memoriál F. Bierhanzela, který sestával z odložení a také ze stopování zraněného divočáka. Předem prozradím, že divočák byla jen jeho čerstvá kůže narafičená na psi na konci stopy. Odložení naprosto nešlo naší Belis. Tu se snažíme naučit, aby alespoň chvíli zůstala sedět na místě. Neposedné mládí se ale projeví tím, že ji sice posadíme, ale jakmile kousek odejdeme a otočíme se zpět, tak Belinka nám už sedí u noh, vrtí ocáskem a čeká na odměnu. Aldovi odložení šlo. Chvíli koukal co se jako děje a pak začal vrtat na louce díru. Daleko zajímavější byla následující soutěž ve stopování. Psi měli po krvavé stopě dovést svého pána k několik desítek metrů vzdálenému "divočáku". Většina pejsků nevěděla co se po nich chce a tak jen málokterý opravdu po stopě šel. Nakonec si každý pejsek měl očichat divočáka - ať už k němu došel sám a nebo tam byl doveden. Většina si čichla lekla se a utekla a to za smíchu přihlížejích. No já se nesmál, protože si myslím, že pro několik kilo těžkého pejska už je odvaha vůbec k divočákovi dojít. Navíc ČT není hloupý pes a tak nějak podvědomě cítí, co takový divočák, navíc zraněný, dovede. Já osobně bych tedy za zraněným divočákem nešel ani za to pověstné prase. To přenechám klidně "jagošům".

Večer potom byla už jen bonitace, nebo alespoň její praktická část. Trochu se to natáhlo a na Páju už nezbylo prakticky nic k večeři- já osobně měl samotné těstoviny naposledy někdy na kolejích. Belinka ale prošla a to je hlavní.

Další obrázky  najdete zde.

 zpět na začátek této stránky