Jistěže nehodlali jsme pěšky na cestu tuto vyraziti vy holoto hloupá nedovtipná. Smečka naše psí i žena má toliko oudy krátkými vládnou a cesta ta by dny dva či tři trvala tam a stejně tak i zpět a vede krajinou divokou na rozhraní Moravy a Čech se rozkládající. My, tolika času nemajíce, nastoupili do obludy kovové s koly gumovými a doufajíce, že Pán náš milostivě na cestu naši pohlédne a ochrání nás před zlým, vyrazili nejprve do města blízkého - do Saaru našeho. Zde nabravše dvě panny lepé a obludy jejich psí plemen podivných, však chování vzorného, na cestu se nakonec vydali. Uvnitř obludy kovové mi rozmístili se tak. Na místě nejdůležitějším u mechanizmů ovládacích paní má Pavla. Vedle hned po pravici její já na sesli usedl jsem a mapy skvělé a podrobné zemí našich chopil se. Pod nohy mé čubu cizí nacpali mi z důvodu místa úspory. To čuba ztepilá byla, větší než naši psi oba a plemene psa ovčáckého australského. Ona chování vzorného však byla a tak nic zlého na ní říci nemohu. Na sesle zadní usedly panny saarské. První jménem Eva Slonková, s psem svým s kožichem podivným, místy holým a místy zas dlouhou srstí obrůstlým a druhá jménem Linda Habešová co psa našeho jménem Alan hlídala. To čubu její jsem u místa svého tak skvěle krotil. A pod seslí mojí naše Belis vezla se.

Obluda kovová snadno vzdálenosti překonávajíce a míle hladce polykajíce nesla nás v stranu severní. Nejprve do města s věží vzpurně se vypínající, které Polička nazývá se. Zde nezastavili jsme se však na odpočinek a obluda z kovu vytepaná jak šílenec unášela nás dál a dál. Až k městu dalšímu, co na moravské straně leží, k městu jenž zove se Zwittau či Svitavy také. Zde stočila se obluda, jak v kvapíku divokém, již k cíli našemu k Landskronu. V městě Landskron již po chvíli k řadě oblud kovových podobných té naší my dorazili a po chvíli i chytře do uličky postranní se s ní uchýlili, to aby dlouhému čekání na ustájení obludy této jsme se vyhnuli. Pak cesty kouskem oudy své konečně protáhnouti jsme mohli i smečka naše psí toto uvítavše vesele skotačila podél nás. Do haly veliké jak katedrála olomoucká snad, my uchýlili se až na Lindu. Ta s čubou svou venku pod nebem širým pobývati musela, neb lejstro jakési biřici na tabuli vylepené jí tak přikázalo.

Já pomohl jsem ženě své do haly veliké a poté zálibě své věnovati se mohl. To činnost bohulibá pod cizím slovem "fotografie" známá jest. Toliko o ní Vám říci mohu, že světlo sklem skvělým a umně broušeným prochází až uvnitř bedničky kouzelné obrázek vykreslí. Ten procesem složitým potom do stroje počítacího (stroje často chování tak zákeřného a škodolibého, že snad duši vlastní míti musí) ukládá se. V stroji tomto je možné obrázky potom k životu znovu a znovu přivésti.

Tak plynul den a v soutěži na řadu přišla nejprve Eva se psem svým. Pak řada byla na ženě mé. Čuba naše vítězství dobila a sudímu moc se líbila. Pak spěchal jsem ven bych obrázky udělal Lindy a čuby její. Ta vyhrála též.

Soutěží dalších psové naši účastnili se avšak neúspěšně již a když den se naklonil k večeru my vyrazili zpět k domovu svému do lesů saarských po cestě již známé. Doma pak počali jsme zápis tento tvořiti a úspěch čuby naší vínem moravským jak se patří oslavili.