ČECHOUNCI z VYSOČINY

Zpět na aktuality


 

 

 Jak jsme s Alíškem Ohři sjeli  

Dlouho očekávaná chvíle se přiblížila a já se začala chystat na týdenní výpravu na vodu. Milan se rozhodl nakonec zůstat doma a protože dva psy bych sama těžko zvládala, Belinku jsem nechala hlídat dům a manžela, a s Alíškem jsme vyrazili na dalekou cestu.

Balení na cestu bylo trochu zkomplikováno podmínkou nacpat veškeré zásoby na týden do jednoho zavazadla (včetně stanu, spacáku, zásoby granulí pro Aldu,...) Úkol to nebyl lehký, Alda při balení zdatně asistoval – pochopil, že se něco bude dít a jeho jedinou starostí bylo dostatečně překážet, jen abych ho nezapomněla doma!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den první – sobota 25.7.

Ráno nabalit poslední nezbytné věci, nacpat všechno do batohu, batoh obřích rozměrů a hmotnosti dostat na záda, po cestě jsme ještě nabrali kamarádku Pavlu a na nádraží jsme se spojili s mojí kolegyní Maruškou a jejími dcerami Leničkou-Ledničkou a Janou. Alda si ve vlaku vzorně lehl pod sedačku a kromě pokusů o vyloudění něčeho k snědku celou cestu prospal. V Praze se naše „žďárská sekce“ sešla s dalšími členy výpravy a na místo určení jsme se dotrmáceli v podvečer. Seznamujeme se s „brněnskou sekcí“ - Alda by se hlavně hrozně rád seznamoval s Mášou a Andym, ale Máša na něj vrčí a Andy se nechce nechat očuchávat, tak jde radši okouknout kemp a kopat díry.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den druhý – neděle 26.7.

Raní káva z ešusu a snídaně, uklidit stan, sbalit věci, nafasovat lodě, pádla a barely. Zatímco cpu věci zpátky do batohu a chystáme vyplutí, Alda se šourá po kempu, hledá co by kde snědl a kope díry. Než jsem stihla vymyslet, jak nenásilně dostat Alíška do lodi, vlezl si tam sám a kouká, co se bude dít. Vodu sice nerad, ale když se veze, to je něco jiného a po chvilce už kouká mému háčkovi přes rameno. Večer dojíždíme do tábořiště, stavíme stany, zabydlujeme se – Alda okoukne naší „boudičku“ , zhltne granule a jde kopat díry.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den třetí – pondělí 27.7.

Jedeme dál – s Pavlou nám to už celkem jde, Alda se veze a tváří se spokojeně. Podél řeky je řada hospůdek a kiosků, nálada je dobrá, počasí je nádherné! Jezy si s Aldou netroufám sjíždet, netuším, jak by se choval ve vlnách a mám strach, aby nespadl do vody (plavat sice umí, ale moc nevydrží a pokud může, vyhýbá se vodě jako čert kříži), proto svěřuji loď i háčka Pavlu kamarádu Egimu a sama raději fotím ostatní lodě a Alda kope díry.

 

 

 

 

 

 

 

Den čtvrtý – úterý 28.7.

Opět je krásně, jdeme se podívat na hrad Loket – Alda zatím spí pod lavičkou u vstupu do hradu a pak pod lavičkou v hospodě, kam jdeme na oběd. Odpoledne pokračujeme po vodě dál, "voleje" střídají peřeje, sluníčko, pivko, dobé jídlo – no nádhera.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den pátý – středa 29.7.

V jedné mírné peřeji se vyhýbáme kamenům – ten největší ale s Pavlou obě přehlédneme a už nabíráme vodu. Loď se zasekla mezi dva kameny – s Pájou jsme to sice ustály, ale Alda plave v lodi po okraj plné vody. Popadnu Aldu do jedné ruky, v druhé pádlo a brodím asi 10 metrů ke břehu. Naštěstí za námi jede Egi s Ťapinkou a Cane s Alešem. Egimu a Canemu se podaří loď vyprostit a vodu vylít. Alda je v pohodě, pobíhá celou dobu po břehu a kouká, co se děje. Znovu nasedáme do lodí a pokračujeme. Lenka mi půjčuje suché kalhoty a Ilicz triko. V noci je zima, Alda se mi cpe do spacáku, jsem celá rozlámaná, začíná mi chybět postel!

 

 

 

 

 

 

 

Den šestý – čtvrtek 30.7.

Pořád je krásně, jsem spálená od sluníčka, nohy samá modřina, Alda je v pohodě, jen je večer tak unavený, že už ani nekope díry.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den sedmý – pátek 31.7.

Je pátek, zítra se jede domů. Máme na dnešek naplánováno 20km. Bolí mě celé tělo. Večer v kempu dopíjíme zásoby. Alda je tak utahaný, že spí kde padnul - napůl ve stanu a napůl venku.

 

 

 

 

 

 

 

 

Den osmý – sobota 1.8.

Balíme a vyrážíme na poslední úsek cesty – posledních 6 km řeky si opravdu užíváme. Nakonec přirážíme ke břehu v Klášterci u jezu. Alíšek jako profík vyskakuje na břeh z lodi. Špatně si to ale naměří a padá do vody. Zatrne mi, když se nad ním zavře voda. Ještě než odložím pádlo, abych ho vytáhla, vynořuje se fousatá hlavička nad hladinu a pohotový Ilicz Aldu za obojek vytahuje na dřevěné molo. Ani jsem se nestihla vzpamatovat, Alda se dvakrát oklepal, vyčural se u nejbližšího stromku a začal prozkoumávat místní trávník, jestli by šla vykopat nějaká pěkná díra.

Předáváme lodi, balíme věci a jdeme na vlak. Do Žďáru dojíždíme o půl jedenácté večer – v nádražní hale se na nás vrhá Belinka – skáče po Aldovi jako blázen. Celou mě oslintala. Jedeme domů...

 

 

Více obrázků najdete ve fotogalerii.

 

 zpět na začátek této stránky