ČECHOUNCI z VYSOČINY |
|||||
Velký vdovec s malou čubou
Tak jsem ovdověl. Tedy ne že by se Pavla ocitla ve svých - tak prr, ženské si rády vymýšlejí ságy a povídky o svém skutečném věku, že? Příběhy jsou to sice krátké, ale často tak neuvěřitelné jako televizní zprávy. Takže znovu - ne že by se Pavla ocitla ve svých devatenácti letech na krchově na špatné straně náhrobního kamene (té spodní). Prostě odjela na dovolenou sjíždět řeku kamsi na divoký západ. Tedy tam kde, alespoň podle mě, lidi mluví podivným nářečím, místo vína pijí pííívo a před jejich domy se často vyskytuje nápis „ZIMMER FRAI“. Nějak nejasně jsem zaslechl cosi jako Kynšperk a Karlovy Vary. Znám asi tři Karly, ale ani jeden se snadno nedostane do varu, takže o jakého Karla jde a proč se vlastně tak vytočil, že po tom pojmenovali nějakou dědinu, mi je záhada. Krátce – Pavla odjela a já se stal poprvé v životě tím tzv. „slaměným vdovcem“. Důvodů proč jsme nejeli spolu bylo několik. Zaprvé nám zrovna dělají na naší chalupě fasádu a je lepší, když na zedníky někdo alespoň sporadicky dohlédne a hlavně je jim k dispozici pro případné dotazy. Za druhé ZÁSADNĚ nedůvěřuji dopravním prostředkům jako jsou malé lodě, kola, koně a gryfové a vystačím si nejraději s vlastníma nohama. No a za třetí se mi prostě nechtělo se táhnout až někam do tramtárie, když nakonec stejného efektu lze dosáhnout posazením se do vany a občasným politím se studenou vodou z kýble. Nakonec Pavla uznala moji argumentaci pro dočasné rozdělení rodiny na dvě části, zvláště když jsem argumentoval i zánětem svých vaječníků a osrdečníků a vůbec všeho možného. Takže Pavla si vzala Alíška, který je na ní docela dost závislý a já si doma nechal Belinku, která zase víc ujde, a už se těšil na výlety jen s ní, tedy bez Aldy co se po pěti kilometrech chůze většinou začne ploužit 20 metrů za námi. Rozhodl jsem si psát takový deník slaměného vdovce.
Deník slaměného vdovce:
Den první – sobota 25.7.
Osm ráno: Pája dokončuje poslední předstartovní přípravy. Alíškovi nasadila švihácký šátek. Belince se tak líbil, že se ho pokoušela z Aldy servat.
Dopoledne: Tak jsem se stal oficielně slaměným vdovcem. Pája i s Aldou před chvílí odjela vlakem, takže jsem ještě koupil pár věcí a vyrazil i s Belinkou zpět do Skleného na náš „opuštěný ostrov“ pro následujích 7 dnů.
Večer kolem šesté: Vyrazili jsme s Belis na procházku. Pár kilometrů a asi dvě přeháňky, které jsme přečkali schovaní pod stromy v lese. Konečně také posekli obecní louku. Už asi měsíc jsme museli místo přes ní chodit po cestě okolo. Není to ani tak delší cesta, ale spíš jde o to, že na naše psi to obvykle „přijde“ tak po cca 100 metrech, no a když můžeme jít po louce, tak pouze zadotujeme trávu dalšími živinami a když musíme jít okolo po cestě, tak musíme milé „živiny“ sebrat do pytlíku.
Den druhý – neděle 26.7.
Ráno v sedm: Oba jsme s Belinkou posnídali a vyrazili do lesa si užít první den klidu. Výlet má i svůj pragmatický účel. Musím se stavit do sousedních Vlachovic abych se podíval, jak mají otevřeno v truhlářství. Potřebuji pár desek lamina a truhlář v dědině hned přes kopec se hodí. Cesta vede přes pole, louky a les a je tam klid a hezké rozhledy na desítky kilometrů daleko.
Kolem poledne: Naprostá katastrofa. Truhlář nemá vůbec bílé lamino, prý tak za měsíc. Takže nic. No a hlavně všude po lese, kde je normálně klid a málokdy na někoho narazíme, chodila spousta letňáků a kolem nich lítali nějací malí smradi! Belinka z nich byla občas dost nervozní protože, jak známo, hlavní životním cílem takového smrada je nadělat co nejvíce rambajzu a to zejména v lese. Potlačil jsem nutkání jich pár pro výstrahu exemplárně popravit a Belinkou utržené končetiny a prsty jsem poctivě a s omluvou vracel původním majitelům. Přilepí si je zpátky flastrem, zase tak moc se tedy nestalo. Tak si říkám, dorůstají dětem prsty? Nebo to jsou zuby? Nebo to byla chapadla u chobotnic? No to už je teď jedno.
Den třetí – pondělí 27.7.
Někdy kolem poledne: Po včerejší zkušenosti s přecpaným lesem, které bych shrnul do věty - „pro samé letňáky nejsou vidět stromy“ jsme se s Belinkou vydali kolem sedmé ráno na druhou stranu od Skleného a udělali si takový okruh po lesních a polních cestách, které využívají jen místní lesáci a zemědělci a kde je šance toho, že by jsme narazili na nějaké tůristy, minimální. Zato všude spousta motýlů a dalších hmyzáků, takže jsem neodolal a pustil se do focení. Pája by z toho asi „vyrostla“ , že jsem půl hodiny na jednom místě a fotím si motýly, ale Belince to bylo jedno. Naopak přestávku uvítala a tak zatím co já motýly fotil, tak ona se je pokoušela schňapnout a sežrat. Řekl bych, že já byl v lovu úspěšnější. Pěkně jsem se prošel a Belinka se proběhla a po asi 100 fotkách, 4 hodinách a 12-ti kilometrech jsme došli domů. Belinka smrděla jako močál a tak následovala nepopulární cesta do našeho sprchového koutu a dále ještě méně populární sprchování „spodku vozidla“ naší Belinky. A dodám, že to bylo NAPROSTO nepopulární studenou vodou, protože z důvodu úspory přes léto zrovna moc neohříváme vodu v bojleru a protože je Pája na dovolené, tak jsem vodu neohříval vůbec. Pája pejskům vždycky odpustí vodu, aby nebyla studená, takže Belinka zažila menší šok, ale ani se moc nesvíjela. Já se v tom taky sprchuji a vřeštím vždycky jen chvilku, než se kůže studenou vodou umrtví a nic necítím. Vytřel jsem jí do sucha a byla zase veselá. Zrovna teď leží na gauči zabalená do psí deky a spí.
Večer o půl desáté: Slovy Gottwalda – práávě jsem se vráátil z díílny. Pan prezident… Ne pan prezident tam nebyl, a to je dobře, protože do mé dílny by se pan preziden se svým egem rozhodně nevešel. Celé odpoledne jsem strávil prací a Belinka pospáváním a nebo posedáváním za chalupou, kde čučela na sousedy jak se tam honí za mičudou po zahradě. Já se teď kouknu na další díl ST-Enterprise a hupky do hajan.
Den čtvrtý – úterý 28.7.
Sedm ráno: Protože na našem opuštěném ostrově došel chleba a rohlíky, musím vyrazit do města na nákupy. Stavím se i pro to lamino v jistém nejmenovaném obchodním domě. Nakupuji tam nerad, protože v hale, kde mají lamino a další podobný materiál, obsluhují lidi, kteří se asi řídí heslem „Náš zákazník – si může počkat“. Vždycky když tam přijdu, tak se personál záhadným způsobem rozprchne do stran a najednou má hromadu práce. Způsob jakým jsou schopni splynout s pozadím by jim mohl závidět i agent 007.
Kolem jedné odpoledne: Tak teorie o tom, že nebudu mít co dělat a budu se tento týden z nudy „kopat do zadku“ definitivně padla. Další den, kdy jsem už od rána v jenom kole, nejdřív něco potřebují zedníci, zároveň dělám Pavle na novém operačním stole do ordinace a na skládacím nástěnném stolku do ložnice.
Šest večer: Belinka mě vytáhla ven na procházku. Prý: „dělej dvoupackoune, deme ven!“. Tak jsem jí vzal alespoň „do Čech“. Máme tu v lese, na polní cestě ze Skleného do Světnova, asi 2 km od chalupy zemskou hranici, takže když jdeme tím směrem, tak říkáme že jdeme „do Čech“. Dva kilometry tam a dva zpátky je tak akorát na krátkou zdravotní procházku. Belinka si také už procházku zasloužila, celý den byla hodná až na jeden malý incident. Stačila chvilka bez dohledu a ta malá čilá sučka si v kuchyni vylezla na stůl a napůl sežrala účtenky z nákupů různého materiálu na Pavlin operační stůl. Tím ušetřila naší vládě, kterou tímto rozhodně NEzdravím, pár korun na daních. Nicméně naše vláda si poradí a jistě ušetřené peníze nějak „vhodně“ použije.
Večer o půl desáté: Konečně jsem dodělal, co jsem dnes ještě potřeboval. Sprcha (studená), večeře (teplá) a pak před spaním další dobrodružství kapitána Archera a Enterprise NX-01, které už mohu sledovat z postele na notebooku položeném na novém skládacím stolku. Heč!
Den pátý – středa 29.7.
Půl sedmé ráno: Budu muset znovu do města, protože včera večer jsem zjistil, že doma opravdu nemáme 20cm dlouhé vruty do dřeva a já je nutně potřebuji. Navíc mám vybrat plech na okenní parapety.
Devět dopoledne: Tak parapety si bude muset vybrat Pája sama. Nedělá mi problém vybrat materiál či tvar, ale dali mi tam vybrat ze dvou barevných odstínů hnědé a to už je na mně moc. Takže jsem vzal vzorky plechu a Pája si po příjezdu vybere barvu jakou chce. To tak, já něco vyberu a pak mi bude nadávat, že jsem vybral špatně, jen ať si vybere pěkně sama.
Večer v devět: Před chvílí jsme se vrátili z procházky. Šli jsme kolem Skleného po loukách a to v dostatečné vzdálenosti, aby nás neviděl žádný místní sedlák. Jsou totiž někdy až zbytečně citliví, když jim někdo trochu pošlape trávu. Večerní procházky mám rád a stejně tak i procházky ranní. Ráno a večer je nejlepší světlo na focení a naši psi podávají větší výkon když není takový hic. Navíc ráno a večer je velká šance vidět nějakou zvěř a zvěří nemyslím ty dobytky, co dělali brajgl v lese v neděli. Tak dneska jsme zvěř neviděli, ale rozhled byl zase krásný.
Den šestý – čtvrtek 30.7.
Půl deváté večer: Dneska jsem toho zase tak moc nezažil. Ráno jsme i s Belinkou vyrazili do Žďáru, neb moje sestra si zakoupila novou šatní skříň a potřebovala ji z jednotlivých dílů složit dohromady. Takže my skládali a Belinka se rozvalovala na pelíšku a občas jsme ji nechali proběhnout po zahradě. Dvě kočky, které mají doma, raději takticky vyklidily pole. Jedna se jmenuje Zuzanka a druhá je kočkour jménem Tomáš a obě jsou svým způsobem vyjímečné. Oba mají už přes pět let a to je dost pokročilý věk na kočky žijící v domě cca 30 metrů daleko od silnice první třídy. Navíc na to, aby Zuzanka přežila všechno, co se jí stalo, opravdu potřebuje devět životů. Nejdřív měla zlomené zadní nohy - zřejmě od velké pasti na potkany, pak měla rozdrcenou pánev – to asi od auta, následně jí přestala fungovat střevní peristaltika a než se jí léky podařilo zase rozběhnout tak zhubla snad na polovinu. Loni ji zřejmě dost škaredě chytil za hřbet pes, protože ho měla prokousnutý snad skrz na skrz a poslední co má, je zlomená zadní noha. Tomáš je zase skoro šestikilový kocour, který je velmi podobný mainské mývalí kočce. Možná se nějaký jeho prapředek zatoulal majitelům a obohatil pouliční kočičí genom. Povahu má zlatou a drápky, nebo v jeho případě spíš DRÁPY, na majitele zásadně nevytahuje. Skříň to byla opravdu velká a tak jsme končili někdy kolem půl šesté a to ještě zbývá seřídit dveře na pantech. Po příjezdu domů jsme se s Belinkou shodli, že dneska teda už nikam rozhodně nepůjdem a dělat taky nic nebudeme a tak se doma válíme u Star Treku. Belinka tam má svého psího hrdinu – bígla jménem Portos. Takže se už těšíme oba.
Den sedmý – pátek 31.7.
Sedm ráno: Po menší konzultaci se zedníky ohledně vchodových dveří vyrážíme s Belis na další procházku. Asi jenom kratší.
Půl jedenácté dopoledne: Tak z plánované kratší procházky se stala poněkud delší. Belinka pořád že nemá dost a "dvoupackoune dělej, nezdržuj", tak jsme nakonec šli asi 12 km. Já si fotil a Belinka se honila po polích a lukách kolem mě. Belinka se vůbec ráda honí a je jedno za čím, ovšem nejraději honí ptáky. Jak nějaký přeletí poblíž, už se za ním žene. Už jí to párkrát vytrestalo, například když jsme šli v neděli do Vlachovic, tak se také za jedním rozběhla, po pár metrech ale vletěla do kaluže, neodhadla hloubku a zakopla. Následovala cca metr dlouhá jízda bahnem stylem, jenž nejlépe charakterizuje slovní spojení "po držce". Belis se otřepala a dělala jako že nic. Ještě že u toho nebyla panička, že Belí. Ta by Ti vynadala. Belis už se také povedl ukázkový kotrmelec, kdy v plné rychlosti zakopla na louce, zaryla se čumákem do země a následovalo pěkné salto dopředu. Naštěstí se jí nic nestalo. Prostě naše Belis dává do běhu opravdu srdce, zvlášť když honí drzé opeřence, zvěř, hmyzáky, "prasátko" co hází na zem filtr z objektivu a nebo když jí prostě baví lítat po louce jen tak pro zábavu. Já říkám, že "dělá jak pořklá". Jen tak mimochodem - naprosto dokonalé je na psy i kočky (kočky z toho úplně šílí) laserové ukazovátko. Mám trochu silnější variantu ukazovátka na seřizování astronomického dalekohledu a když ho vezmu a svítím jím na zem před psy, tak ti se honí za tou malou červenou tečkou co běhá po zemi jak šílení.
Devět večer: Tak jsme se vrátili ze Žďáru, kde jsem ještě musel doseřídit dvířka na sestřině skříni. Pak jsme se stavili ještě nakoupit nějaké mňamky na víkend, protože Pája už by se měla vrátit.
Den osmý – sobota 1.8.
Sedm ráno: Tak Pája by měla dneska opravdu dojet, sice až o půl jedenácté v noci, ale měla by. Takže musíme poklidit ten brajgl co se tu tak nějak nashromáždil za ten týden. No a pokud to nestihnu, tak všechno svedu na Belis.
Před půlnocí: Před chvílí jsme se vrátili ze Žďáru. Pája dojela po půl jedenácté vlakem. Na nádraží jsem vzal i Belinku. Seděli jsme a čekali. Pak ohlásili příjezd vlaku a kdo to leze první do schodů? No Alda přece. Jak ho Belis uviděla, tak hned zbystřila a následovalo vzájemné bouřlivé vítání. I my s Pájou jsme se přivítali a jeli domů. Tímto tedy zkončilo moje týdenní slaměné vdovství. Tak zase příště.
Více obrázků najdete ve fotogalerii.