Takže odhlédneme-li od běžné práce v našem zaměstnání a práce kolem naší chalupy, tak nás čekala nejdříve v neděli 6.9. výstava v Blansku. Jenže to bych nebyl já, abych něčím nepřekvapil a neudělal Páje čáru přes rozpočet. Podařilo se mi pěkně se nachladit, snad i nějaká angína či co se přidala. Zkrátka jsem musel zalehnout a potit se a potit a Pája musela jet do Blanska sama. Pejsci se v průběhu dní mé nemoci vždycky došli kouknout proč ten velký dvoupackoun leží v pelíšku a pak zneužili mé momentální nemohoucnosti a poskákali mně, oslintali a pak si zalezli ke mně pod peřinu. A věřte, že kdyby se Vám po břiše nejdřív přehnala Belča a vzápětí za ní i Alda (nyní cca 12,5kg), tak byste z toho také nebyli nadšení. Obzvláště Alda má velice zákeřnou taktiku – sedne si Vám na hrudník a ze vzdálenosti několika centimetrů Vám čučí přímo do obličeje. Jakmile se probudíte, začne štěkat a olízne Vás. Brr. Takže jsem ležel a potil se a do toho mi pod peřinou chrápali a poštěkávali ze spaní dva psi. A kdyby jen psi. Kočičí obludka, která nám do domácnosti přibyla začátkem srpna (viz. aktualita z 5.8.2009), nám už asi zůstane natrvalo. Během měsíce se stala tak neuvěřitelně rozmazlenou, že jakmile je někdo doma nedá mu pokoj a pořád za ním chodí, snaží se mu vlést na klín či do náruče. Takže moje polehávání brala jako velkou šanci a v podstatě neustále se válela vedle mně nebo zalézala pod peřinu.

Těžko Vám podrobně vylíčím, co dělala Pája v Blansku, protože jsem tam s ní nebyl. Zkrátka a dobře, ráno odjela a večer se vrátila. Hlavně si pamatuji, že mi večer dovezla pizzu :) . V Blansku se nejednalo o klasickou soutěž. Z naší strany tam šlo o prezentaci čistokrevného plemene na místní „voříškiádě“. Českých teriérů tam nakonec bylo nejvíc z psů s PP – celkově šest. Dojela paní Hemzalová s Garem, paní Benešová s Aidou, Bohdana Drápalová s Madlou a Letou a Pája s našimi démony. Alda se navíc účastnil i soutěže „Pejsek šikula“ a úspěšně, takže vyhrál kostičku, kterou okamžitě sežral, aby tak neučinila Belis.

Další víkend bylo v plánu hned několik akcí. V sobotu 12.9. měla Pája naplánované oficiální agility závody v Třešti, jejichž součástí byli i výkonnostní zkoušky. A protože se Páji zdálo, že ti naši pséci už mají na oficielní závody, tak je chtěla přihlásit právě do Třeště, kde měli dělat zkoušky. Ovšem protože Belinka již předem inzerovala svoji nechuť k nesmyslné překážce jménem slalom a okázale ji na cvičáku ve Žďáře ignorovala, tak se o to nakonec pokoušel pouze Alda. No ale s jeho povahou si může být člověk jistý jen jediným a to jeho paličatostí. Takže Pája se sice snažila, ale Alda je prostě Alda a jeho závodění zřejmě překonalo všechno co rozhodčí dosud viděli. Pohled na krátkonohého fousatého teriéra, který docválá za neustálého bimbání ušima k překážce, tam se zastaví a důkladně rozmyslí co dál či si na překážce „Áčku“ sedne na vrchu a kochá se rozhledem do okolí a nebo se rozvážně přešourá přes kladinu, byl prostě už příliš i na ty nejotrlejší rozhodčí a závodníky a smáli se všichni. Alda bodoval jako bavič, ale ne jako závodník.

Zatímco Pája si užívala v sobotu se psi psí počasí v Třešti, tak já ji trávil v Brně na každoročním Výročním pochodu Moravanů. Zatímco Pája mokla, tak Brno opět nezklamalo a bylo krásné počasí. Zatímco Pája se honila s Aldou po cvičišti, já poslouchal bubeníky z Cornety Moravia, moravskou muziku, moravské písničky zpívané mužáckými sbory ze Slovácka a koštoval víno (jaké asi, hádejte). No, každému podle jeho chuti :) . Večer jsem nasedl na vlak a spolu s Bohdanou Drápalovou a její čubinou Ančou jsme přes Jihlavu, cajdákem, který ČD nazývají optimisticky RYCHLÍK Lužnice, nakonec dokodrcali již za tmy k Počátkám a to průměrnou rychlostí 47km (!) za hodinu. Pája nás tam už čekala na nádraží a odvezla do areálu Valcha, kde se v neděli měla odehrávat Klubová výstava Českých teriérů.

13. v neděli ráno mi jasně viditelný otisk Aldovy pracky na prostěradle napověděl několik věcí. Jednak to, že včera bylo mokro, dále také, že Alda se ke mně asi někdy v noci tulil a také to, že raději nebudeme předávat pokoj osobně. Po poměrně úspěšném zahlazení dalších podobných stop našich mazlíčků už probíhal den bez většího vzrušení. Po snídani se počaly přípravy na soutěž, která vypukla vzápětí. Já si fotil, Pája se družila, Alda koukal kde vyhravat díru a Belis koukala jak se prohrabat z bedýnky ven. Pak honem trochu přičísnout tu naši krásku a šup do kruhu soutěžit. No bylo z toho krásné třetí místo ze tří, ale bylo to hodně vyrovnané. Po soutěži jsme vyrazili k domovu. Ještě udělat nejnutnější věci a šup do postele a konečně v klidu spát. Byli jsme utahaní my i psi a vlastní posteli (či pelíšku) se nic nevyrovná.

Jestli jste z našich aktualit snad nabili dojmu, že se tu jen tak povalujeme se psy a kočkami na gauči a chlasčem vínko či maximálně zajdem na procházku do lesa, tak to jste získali dojem falešný. Přece jenom žijeme na Vysočině a na dědině a to už od pradávna znamená, že tu je život trochu těžší než v nížině či ve městě. Ono se sice říká, že lidé přetvářejí krajinu k obrazu svému, ale spíš je to naopak - krajina si přetváří lidi a na Vysočině tomu tak je ve značné míře dodnes. Takový typický obyvatel Vysočiny je potom spíše šlachovitý a hlavně je velice tvrdohlavý a paličatý. To jsme zdědili po předcích co se tu na těch kotárech snažili přežít a bez značné houževnatosti a paličatosti by se jim to prostě nepovedlo. Od pradávna se říká, že se tu rodí na poli místo chleba kamení a je to pravda. Takže zrovna v sobotu 19. jsme si to s tím kamením a chlebem na poli vyzkoušeli. Pomáhali jsme totiž mým rodičům s vybíráním brambor. Máme tu po okolí Skleného asi 3 hektary polí a luk. Na půl hektaru jsme měli ječmen, který jsme sklidili už v srpnu, no a na 20 arech nás ještě čekaly brambory a na ty jsme šli 19. v sobotu.

V sobotu ráno jsem tedy před šestou vstal a nakrmil všechny ty malé chlupaté příživníky co si doma držíme. Pak jsem vzbudil Páju, která mně hned obvinila, že jsem ji měl vzbudit dřív. Naštěstí byl po ruce Alda a tak jsem to svedl na něj, že dneska měl budit on. Psi jsme vzali samozřejmě sebou, co by doma taky sami dělali, jen samé lumpárny, že? A po sedmé už jsme byli na poli a sbírali jsme brambory. Že někdo nevíte, jak se to dělá? No nejdříve je potřeba rozhrnout brázdu. To děláme čertem zapřaženým za traktorem. Traktor jede a čert za ním rozhazuje rychle se točícím kolem s takovými packami hlínu i s brambory. Pak už přijdete na řadu vy. Pěkně se předkloníte a to dostatečně na to, aby jste dosáhli až na zem, uchopíte nejbližší bramboru a hodíte ji do košíku. Pokročilejší technika, vyžadující jistou zkušenost, je ta, že sbíráte OBĚMA rukama a sbíráte po VÍCE bramborách. No a tak to děláte celý den. Snadné že? Zájemci o praktické kurzy se mohou hlásit příští rok koncem srpna. Počasí nám krásně vyšlo, protože dopoledne bylo slunečno, pak sice přišly mraky a šly tak nízko, že jsme byli chvílemi v nich, ale hlavně že celý den nepršelo. Ráno byla samozřejmě rosa, takže jsme tušili, že pejsci budou jako prasata. Již po chvíli se ukázalo, že jsme se nemýlili. Řekl bych, že výsledný vzhled našich psíků dokonce překonal naše představy. Psům se chlupy na nožičkách obalily hlínou tak, že vypadali trochu jako ti psi - komodorové. Jim to ale rozhodně nevadilo, pobíhali po poli, poštěkávali a vrtali si díry, kde to šlo. Což šlo všude. Alíškova záliba ve vrtání vešla již ve všeobecnou známost a Belinka nechtěla zůstat pozadu. No vypadali hrozně. Končili jsme už ve tři odpoledne, protože rodiče se naštěstí už trochu "uklidnili". Předchozí léta jsme měli brambor zasázeno i trojnásobek a občas se končilo ve dvě či tři hodiny ráno. Letos to bylo vzhledem k totální neúrodě jen něco přes třicet pytlů, takže pohodička. I tak nás ale přece jenom chození po poli zmohlo, takže se nám krásně spalo. Hlavně psy, ti byli úplně vyřízení až do rána.

A hlína? Tu z nich Pája smývala nadvakrát.

Na výstavě v Počátkách vznikl jeden nápad, který jsem ještě před posledním zářiovým víkendem musel dotáhnout do konce. Šlo o to, přidělat na naši domácí psí klec kolečka, aby ji Pája mohla používat na výstavách. Sice má k tomuto účelu specielní skládací přepravku, ale ta není z největších, takže když do ní potřebuje strčit zároveň Belis i Aldu, tak vzniká situace dosti připomínající ten vtip o malém chlívku a hranatém praseti. Navíc Alda s Belis dají dohromady přes 20 kilo a to je na nošení v ruce přece jenom už dost. Naše domácí klec, ve které v noci spí Belis, je dost velká pro oba psi a přitom skládací tak, že se pohodlně vejde do kufru auta. Stačilo k ní přidělat kolečka a problém byl vyřešen.

Ještě zpět k té kleci. Jak to říci kulantně, no zkusím to přirovnat k jaderné energetice. Naše milá Belinka se totiž jaksi nenaučila s "vyhořelým palivem" vydržet až do ranního ukládání do trvalého úložiště na louce za chalupou. Řešila to dle své libosti meziskladem na podlaze v koupelně, což další obyvatelé domácnosti samozřejmě nesli nelibě a už byli unavení z neustálých ranních radiačních poplachů. Nepomáhal ani nástup pracovníků v brzkých ranních hodinách a následné preventivní čištění reaktoru - obvykle už bylo pozdě a nehoda již nastala. Takže jsme zakoupili kontejner (klec) a do ní na noc našeho nezbedného nuklida zavírali. Od té chvíle už podobná nehoda nenastala a navíc je možné na klec hodit ještě deku, čímž je v ní víc teplo a to není u nás doma nikdy na škodu.

Další víkend byl mnohem zajímavější než předchozí-bramborový. Měli jsme totiž v plánu vyrazit na Slovensko, jak Pája říkala: "Dojet si pro toho posledního CACe, co nám chybí do šampijóna". No, zase tak jistá si tím Pája nebyla, ale je pravda, že na Slovensku se nám i díky menší konkurenci poměrně daří. Výstava se ale konala poněkud dále než v Trenčíně či Bratislavě, které máme relativně kousek. Konala se totiž až v Prešově, což je od nás cca 500km daleko. Přípravy tedy byly poněkud rozsáhlejší. Já už 14 dní předem hledal optimální trasu, ubytování, tisknul mapy a mapky a dělal si těžkou hlavu, kde koupíme dálniční známku. Podrobná revize kufru našeho plechového miláčka ve dnech těsně před odjezdem navíc odhalila problém v podobě totálně prošlé lékárničky (moderní lékarnička by na svém obalu asi neměla obsahovat doporučení "CK spolku felčarů země Moravské a Dolních rakous"), což naštěstí Pavla vyřešila velmi rychle (jen mi bylo líto těch vyhozených pijavic). Ještě vytisknout a zalaminovat kartu první pomoci ve slovenčině, která na Slovensku patří k povinné výbavě a můžeme vyrazit. Pája se domluvila s Bohdanou Drápalovou, že pojede do Prešova s námi. Když už tam jedem, tak ať to stojí za to. Jen bylo zřejmě trošku nezvyklé domlouvat si ubytování pro tři lidi a pět psů, protože paní na druhém konci telefonního drátu se smála ještě ve chvíli, kdy jsme oba pokládali sluchátko.

Z původní, řekl bych, dosti sebevražedné varianty dojet do Prešova "na otočku" rychle sešlo a rozhodli jsme se, že vyrazíme v sobotu ráno v něděli budeme na výstavě a v pondělí pojedeme domů. Proč se taky pořád jenom honit, že? Takže ve čtyři hodiny ráno jsme vyrazili směr Brno, kde jsme měli nabrat druhou část smečky. Psi si z ranního vstávání nědělali žádnou těžkou hlavu, ba právě naopak, byli rádi že dostali o několik hodin dřív nažrat. Než jsme dojeli do Brna, tak si udělali pohodlí na zadním sedadle. Alíšek na straně za řidičem ještě netuše, že na několik dalších dní bude toto jeho oblíbené místo "okupovat" Bohdana a její tříčlenná smečka sestávají s čubin - Anče Madly a Lety a on bude vystrčen na, pro něj, tak nepopulární druhou stranu zadního sedadla. Alda párkrát za cestu sice zkusil přelézt zpět, ale nekompromisní vrčení tříhlavé smečky mu zase vzalo elán a tak seděl na vyhrazeném místě a smutně koukal. I když, nutno podotknout, Alda kouká vždycky smutně až tragicky. Já seděl na sedadle spolujezdce a navigoval a Belinka se uhnízdila pohodlně mně u nohou.

Cesta probíhala v klidu. Jedna zdravotní zastávka ještě na Moravě a pak už jen přejet na Slovensko. U Trenčína jsme najeli na dálnici a hasili si to někdy rychleji a někdy pomaleji směr Prešov. Cestování touto částí Slovenska si vždycky užíváme, protože vede krásnou krajinou a zejména rozhledy jsou moc pěkné. Osobně mám rád kopce a kopečky, takže projíždět údolím Váhu je pro mě doslova pastva pro oči. Také ale jisté utrpení, protože na poměrně velké části těch kopečků kolem jsme už s Pájou někdy byli a jak je vidím, chci tam znovu. Slováci nejsou žádní troškaři a sdílejí můj názor, že takové kopce jako jsou třeba Krkonoše Šumava či Moravskoslezské Beskydy si jaksi nezaslouží nálepku "hory" ale spíše "vrchy". Důkazem toho jsou např. Chočské vrchy, kolem kterých jsme také jeli, a jejich nejvyšší vrchol Veľký Choč s výškou 1611 m nad mořem. To je zhruba stejně vysoko jako nejvyšší bod ČR - špička vysílače na Pradědu. Prostě platí to, že pokud je na vršku hory něco víc než mech či jen holá skála, není to hora, ale jen větší kopec. Hned první zastávka na Slovensku byla také vybrána s ohledem na pěkný výhled a to na Vysoké Tatry. Takže jsme jedli "kapustovú" (pro čehúny - zelňačku), okřikovali psi, aby pořád na něco neštěkali a kochali se výhledem.

Zbylých asi 150km cesty už byla pohoda a do penzionu jsme dojeli po poledni. Protože zde měla být oslava 70-tin, tak tu měli práce nad hlavu, ale i tak nám rychle ukázali pokoje a domluvili jsme se na jídle. Místní, co chodili kolem, koukali na psi a zvědavě se ptali co to je za rasu, děti si je chtěly hladit a místní kočky zdrhaly. Protože bylo ještě brzy odpoledne rozhodli jsme se, že vyrazíme do okolí na výlet. Hlavním cílem byl Spišský hrad a pak ještě pár menších pamětihodností a zajímavostí v okolí. Pak už jsme zamířili zpět do našeho přechodného domova na večeři a vyspat se po dlouhé cestě a ranním vstávání. Naši milí psíci bohužel pochopili změnu prostředí jako to, že mají volnou pracku k lumpárnám typu "upřený pohled, kňourání a páníčku vem mě k sobě do pelíšku". Takže jsme se za noc několikrát vzbudili.

Další den už byl den s vekým "D". Tedy Den výstavy. Po snídani jsme vyrazili a mlhou a 5 km dlouhým tunelem v masívu Braniska jsme si to hasili k Prešovu. Bez problémů jsme našli halu, zaparkovali a vyrazili do boje. Kolečka na kleci se osvědčila a tak jsme vesele přehrkali přes parkoviště k, poměrně záludně pod schody skryté, veterinární přejímce psů. Kolem našeho kruhu č.1 už bylo dost plno, tak jsme se přesunuli kousek vedle. Trochu přičísnout soutěžní čuby a šlo se na to. Anča i Belča dostaly, za pár minut předvádění se, CACe a Anča i BOBa. Pak už jsme se tam jen tak poflakovali, trochu posvačili na parkovišti a pak se přesunuli na tribunu, abychom sledovali závěrečné soutěže. Docela zajímavé bylo, kolik lidí si naše čecháčky pletlo s bradáči (knírači). Jedna paní mě úplně vyvedla z míry. Byl jsem se psi zrovna chvíli sám a hlídal je a ona se přišla podívat na ty naše krasavce. Ptá se mně, co je to prý za barvu. Úplně jsem se zarazil nad svojí neznalostí a chvíli jsem na ní koukal, co tím jako myslí, a pak mi došlo, že mimo nejsem já, ale ta paní a poněkud si spletla plemeno. Naštěstí brzy dorazily psí problematiky lépe znalé členky expedice a paní to vysvětlily. A nebylo to naposledy, kdy jsme byli kritizovaní za špatně upravené pejsky nekupírovaná ouška a ocásky! Naštěstí jsem měl po ruce hned dvě mluvčí, které to dotyčným obratem a rázně vysvětlily.

Na výstavu došlo velké množství místních a na rozdíl od jiných podobných výstav zůstala spousta lidí i na závěrečné soutěže a tak atmosféra byla do poslední chvíle bezvadná. Organizačně to zvládli v Prešově také velmi dobře, takže můžeme každému účast jedině doporučit. Zbývala nám už jen cesta domů s menší zastávku, kdy jsme se chtěli vyfotit se Spišským hradem v pozadí a pak už jen večeře a spát.

Další den jsme se rozloučili s pohostinými lidmi z penzionu Sypanec (můžeme jen doporučit) a po snídani vyrazili domů. Počasí bylo pěkné a cesta ubíhala vcelku rychle a bez nějakých problémů. Kousek před Brnem už to Pája nemohla hlady vydržet, tak jsme se stavili na jídlo v motorestu a pak si to opět hasili k Brnu, kde jsme se kolem páté odpoledne rozloučili s Bohdanou a její smečkou. Z Brna už to máme domů opravdu jen kousek ale zase do kopce a tak si to náš plechový miláček statečně šplhal do kopců proti proudu brňáků vracejících se z prodlouženého víkendu zase naopak směrem na Brno.

Kočky nás doma vítaly přímo zuřivě. Moje sestra se sice uvolila, že je dojede nakrmit, ale i tak byly rády, že nás vidí a psi byli rádi, že vidí kočky. Hlavně Belis, ta jim dala na uvítání pěknou sodu. Na Páju čekalo také uvítání v podobě telefonu kolem půl osmé večer, kdy pán volal, že yorkšírka rodí a nějak se jí pořád nedaří. Nakonec to po dalších dvou telefonech v jednu a ve dvě ráno dopadlo tak, že Pája chudák musela kolem půl čtvrté do ZR na pohotovost.

A to je asi tak konec našeho poněkud divokého září. No vlastně úplný ne, protože v úterý 29. mně ještě chytli policajti - nesvítilo nám levé potkávací světlo. Za domácí úkol si to máme prý spravit. Tak teda jo :)

Více obrázků najdete ve fotogalerii.

 zpět na začátek této stránky