Koncem prosince se Belinka začala chovat způsobem, který dělal čest jejímu označení. Chvíli se Alíškovi dosti vyzývavě nastavovala, pak ho zase přední tlapkou plácala po hlavě a lákala ho tak ke společnému honění po bytě, pak se zase nastavovala a pak se ho snažila ojet (to poslední vedlo ze strany Aldy k rázné odpovědi). Belis se prostě začala chovat jako čubka. Nikdo z toho neměl větší radost než Pája, která si oddechla a začala plánovat cestu za psím ženichem. A nikdo z toho neměl menší radost než kočka Týtý, která před Belis prchala co mohla, protože Belinčiny mezidruhové sexuální hrátky překročily únosnou míru. A nikomu to nebylo víc jedno než mně. Na to, že se psi honí po chalupě jako šílení, řvou a štěkají, tak na to jsem zvyklý. Jen si někdy říkáme, co by na to řekli sousedi, kdybychom bydleli v paneláku. Těm by se ale asi ani nelíbily moje hrátky v dílně, takže ještě že bydlíme v chalupě s metr tlustou zdí.

Tak proběhly vánoce a silvestr a na termín 10. až 11. ledna Pája stanovila onen D den (čti "Dý dej") tedy den našeho výsadku v Bořislavy kousek od Teplic. Až tak daleko jsme totiž měli jet za tím jediným správným ženichem pro naši Belinku. Termín byl stanoven, předstartovní přípravy dokončeny a zbývalo už jen vyrazit. Někdy ve čvrtek se Paní zima rozhodla si s námi trochu zažertovat a začala na nás sypat sníh. A sníh se sypal a sypal a začalo to vypadat konečně na tu správnou zimu. No a nebyl bych to já, kdybych v téhle psotě nevyrazil se psy na procházku "trochu je utahat". Navlékl jsem pejsky do jejich apartních oblečků, protože foukalo a byla docela zima a vyrazili jsme. Ze začátku to ještě šlo, sněhu bylo něco přes 10cm a v tom i naši housenkovití psi lítají jako vzteklí bez větších problémů. Jenže sníh se sypal dál a to čím dál větší kousky a hustěji a naše procházka se poněkud protáhla. Takže ke konci jsem Aldu už chvílemi nesl a dokonce i Belis, která je jinak neutahatelná, toho začínala mít dost. V lese to ještě šlo, ale posledního půl kilometru, kdy jsme šli nechráněnou polní cestou přes hřbet kopce, to bylo už na pejsky a jejich krátké šráčky moc. 20 - 30 cm sněhu a místy metr hluboké závěje sněhu a stále padal nový. A kdyby jen padal, on letěl vodorovně a tak hustě, že nevědět kde jsem, tak jsme snad zabloudili. Pejsci se zařadili poctivě za mě a ani se nepokoušeli mě už předbíhat a jen se jako velké sněžné zeširoka rozkročené želvy ploužili v mé stopě. No, nakonec jsme dorazili domů, psy jsem teplou vodou osprchoval, vytřel do sucha ručníkem a uložil pod deku na gauč. Jen si chrupkali a pocukávali ze spaní nožičkami, asi ještě pořád šli.

V tomto počasí jsme v neděli dopoledne vyrazili. Na Vysočině to ještě šlo, ale jak jsme přejeli východní Čechy a dojeli do středních Čech, tak se stále více a více ukazovalo, že v těchto "zeměpisných šířkách" nejsou na nějaký sníh moc zařízeni a to ani na takovou směšnou trochu jako je 20 či 25 cm. Silnice skoro neprohrnuté, v příkopech se válela auta jako kovové scípliny, některé benzinové pumpy zavřené a zapadané ponechané svému osudu. Nicméně Pája za volantem to nekompromisně hrnula vpřed a tak jsme již brzy odpoledne dorazili do cíle naší cesty. Po menším bloudění jsme za chvíli už seděli u čaje doma u Urbanových (ch. st. Hamentashen) a kamarádili se s Beerečkem (Inu Co Hamentashen). Beereček je evidentně profík a psí gigolo (u nás se říká "proutník" a případně i jinak) a hned věděl co a jak a kam. Jenže naše Belinka byla sice připravená a svolná, ale také poněkud histerická. Takže Beereček se sice s nadšením a elánem snažil, ale Belinka vždycky začala jančit a zase nic. Nakonec jsme museli milou Belis trošku stabilizovat a po menším boji se podařilo alespoň "na krajíček" a "snad". Jak to řekla Pája: "a kdyby na nás teď posvítili tou lampou ze seriálu Kriminálka Las Vegas, tak svítíme všichni...". Po asi hodině snažení jsme dali pejskům pokoj. Bíreček se šel zchladit ven a Belinka se šla schovat k jediné osobě, která se té hromadné sodomie neúčastnila, to jest ke mně. Pak jsme se šli ubytovat do penzionu o pár chalup výš a nechali jsme trochu vylítat psy. Večer jsme zajeli do vedlejší dědiny na večeři, zhlédli jednu poměrně ošklivou autonehodu a pak už jen spát. Že se psi bloncali po pokoji, pořád tam něco šumovali a k ránu se nám nacpali do postele, tak to snad ani nemusím říkat. To už je u nich samozřejmé.

V pondělí ráno jsme po snídani vyrazili na další pokus. Belinka byla tak zblblá těmi hormóny, že opět stála a držela a Bírečkovi se tentokrát po pár pokusech povedlo "až nadoraz" a následně se i svázali. Oba se pak tvářili dosti znuděně a nezůčastněně, nicméně museli to chvíli vydržet. Když jsme po chvíli z psího konglomerátu vydělili opět dvě samostatné složky, tak jsme majitelům Bírečka poděkovali a vyrazili zpět domů, přes celé Čechy směr Morava. Pája chtěla být co nejdříve doma a v práci (bylo pondělí) a tak jsme najeli na dálnici D8 a posléze i na D1 a hasili jsme si to rozsolenou a protaženou cestou domů. Na dálnici jsme pochopili, kde byly ty pluhy, co měly prohrnovat také silnice nižších tříd, kterými jsme se probíjeli v neděli opačným směrem. Nakonec jediné místo, kde jsme stáli v koloně, bylo po sjezdu z D1 asi ve třetí dědině, kde to nezvládl kamion do mírného kopečka, začal se na zledovatělé silnici klouzat a tak totálně zablokoval dopravu. Naštěstí kousek od nás byla odbočka a tak jsme to objeli jinudy. Štastně jsme dorazili do Žďáru, Pája utíkala do práce a já jel domů do Skleného. Pejsci cestou ani nedutali, zato po příjezdu Alda, tak jako obvykle, rozštěkal celý dolní konec Skleného, když dal několika krátkými hlasitými štěkanci jasně na vědomí ostatním psům že jsme doma a že se s naší smečkou zase musí počítat.

Tak teď ještě aby nějaká ta šťěňátka byla povita. Mimochodem nechcete šťěňátko? Ke každému štěněti zdarma jedna kočka až do vybrání zásob :)

Více obrázků najdete ve fotogalerii.

 zpět na začátek této stránky