Čubčí syni mezi námi 17.3. 2010
Středa 10. až středa 17. března. To byl rozsah, kdy měla naše Belis snést nějaká ta psí mimina. Jenže, tak jako si dávala na čas s háráním, stejně tak si nyní dávala na čas i se snášením. Docela nás to čekání už zmáhalo. Pája kvůli tomu totiž už od pondělí spala místo v ložnici vedle v seknici na gauči, aby jí hlídala a případně podala Belis k jejím 4 tlapkám ještě pomocnou ruku. No a já chodil do práce netradičně na šestou ranní (normálně se do práce dopotácím až tak před osmou) abych mohl ve dvě zase domů a Belis nebyla dlouho sama. Tak se čas převalil přes víkend. Pája byla čím dál tím nervóznější a nervóznější, já už si pomalu začínal zvykat na vstávání v 4:50 ráno a Belis pořád nic.
Ve středu 17. (hodně) brzy ráno Belinka dospěla k názoru, že je třeba kompletně přebudovat uspořádání pelíšku v její spací kleci. Není pochyb o tom, že k tomu používala těžkou stavební techniku, alespoň rachot a funění připomínajích srážku parních lokomotiv v tunelu by tomu nasvědčovaly. Aby byla Belis pod trvalým dohledem, tak jsem si vzal dovolenou. Stejně jsem potřeboval pořádně vyležet nachlazení, co se mě pořád nechtělo pustit.
Doledne už to s Belis přestávalo být k vydržení. Chvílemi se třepala jako by jí byla zima a přitom ležela většinou na linu a chladila se. Pak si zase zalezla do klece s pelíškem a znovu a znovu přehrabávala už tak dost úděsnou motanici pelíšku a deky. Že by zde bral Escher inspiraci pro svoje obrazy plné geometrických nemožností? Do toho funěla jako vorvaň těsně před infarktem, až jsem si začínal dělat starosti. Alda byl ale v klidu a to je pes, tak se v tom snad vyzná líp, ne? Tak jsem se zase uklidnil.
Zhruba kolem třetí odpoledne už Belis odmítala z zpřeházené klece vylézt, jen tam ležela a funěla. Najednou Alda, který vedle mě dosud v klidu ležel, zbystřil pozornost a začal větřit. Aldo neblbni, říkám a najednou začalo v kleci s Belinkou něco kníkat a bylo tam! Jeden mrňavý váleček, taková ošklivá mokrá krysa. Belinka se v kleci různě motala a pískle chvílemi pořádně pucovala jazykem. Pak si lehla na bok a štěně se snažilo najít ten správný cecík. Nakonec se to povedlo a koukám, má bílou zadní tlapku. Super!
Asi deset minut po tom, co začalo ječet, volá Pája a co prý se děje. Mému lakonickému oznámení - jo, rodí, první už vříská, nechtěla věřit, tak jsem jí to musel opakovat. Nakonec jsem jí musel dát pískle k telefonu a ona že hned zavírá ordinaci a jede domů. No, to měli pacienti asi radost. Pája briskně dorazila a hned vážit, měřit, šňůru podvázat, v kolik přesně se to narodilo a takové ty serepetičky. Jakoby to feny neznaly samy už kdoví jak dlouho. A za zhruba hodinu Belis zaknučela a lup, druhý hajlík mezi námi. Tentokrát už tu byla Pája, takže jí pomohla vytáhnout hajzlíka z přepravního obalu a hned jsme podvázali šňůru. Do toho ještě fotit a odhánět Aldu, který se kamarádil s prvorozeným prckem, odloženým stranou do prádelního koše.
Chvíli zklidnění, která potom přišla, jsme využili k nakrmení Belis, která se moc na tvrzení ohledně nechutenství neohlížela a cpala se do poslední chvíle před porodem i během něj, jak se jen naskytla možnost něco schramstnout. Zhruba v šest večer se Belis začala opět kroutit a lup, už olizovala třetího kluka. A šlo jí to pěkně "od ruky". Už měl i překousanou pupeční šňůru a po nějakém obalu ani stopa. Pupík jsme mu skoro nezavázali, jak ho Belinka šúrovala jazykem. Na konec se povedlo a třetí váleček se po menším navedení připojil na nádrž a začal tankovat.
Během večera Belis shrnovala malé válečky na jednu hromadu, olizovala je a vůbec se pečlivě starala o jejich pohodlí (až na občasné chvilky, kdy po nich, za jejich hlasitého protestování, trochu šlapala). To jí ovšem nezabránilo v tom, aby nevyužila chvíle Aldovy nepozornosti a neukradla mu kost, co dostal, aby neotravoval. Alda pak smutně obcházel klec, ale dovnitř se neodvážil, protože Belis ho vrčením nekompromisně držela venku. Zajímavé bylo, že Belinka vrčela jen na něj. Na nás ani na kočky, které se pochopitelně musely jít podívat, co tam tak píská, nevrčela.
Další dny se Belis o štěňátka pečlivě starala a skoro nevylézala z klece. Ze začátku honem honem, nalemtat se vody, nahltat se granulí, případně rychle ven se vyvenčit a jakmile nějaké kníklo, hup zpátky do klece a už ho opečovávala. Nakonec jsme jí raději co chvíli strkali misku s vodou až pod nos, aby se v klidu napila a misku s granulemi jsme jí také dávali až do klece. Teprve až po 5-ti dnech na chvíli vylezla sama od sebe ven a čenichala po místnosti, ale jakmile to v pelíšku kníklo už byla zase zpátky.
Tak uvidíme, jak dlouho ještě jí ta mateřská péče bude bavit.
Více obrázků najdete ve fotogalerii.