2 a 1/2 štěněte aneb Vidíme už na 5 očí 5.4. 2010
Od poslední aktualitky utekly přibližně 3 týdny. Týdny plné změn i stagnace. Tak jako se zarputile držela svých bílých postů Paní zima, tak se i naše štěňátka držela sveřepě svého krtčího způsobu života. Ne a ne očička proloupnout a vidět. Paradoxně se vše začalo měnit s poslední (jak alespoň doufáme) sněhovou vánicí letošní zimy, kdy na nás začal jedním okem pomžourávat Algol. No a pak už to šlo oko po oku, ráz na ráz. Nejdřív Algol, pak Antares a nakonec Asterion. Nezdálo se ovšem, že by nově získaná vizuelní kontrola měla nějaký vliv na štěňátka klátící se rychlostí přibližně 30cm za minutu po pelíšku. Jejich pohyb byl spíše demonstrací Brownova pohybu než cílevědomou činností a tak jako neohrabané tusté a chlupaté molekuly narážela štěňata jedno do druhého. Občas se převalil chlupatý váleček na záda, kde po chvíli svíjení a zoufalém šermováním tlapkami, obvykle usnul.
Koncem tohoto období už se začali ze štěňátek stávat skuteční pejsci. Jedno se za hrozivého vrčení válelo neohrabaně na hřbetě, asi tak jako to dělá Alda, když najde něco "voňavého" na zemi. Nebo se zase z chlupatého chumlu ozvalo cosi, co mělo zřejmě být štěknutím. Také už se začaly objevovat náznaky hraní si - vzájemné okusování a olizování uší. Jejich hemžení, typicky potom, co jim během kojení Belinka utekla za něčím zajímavějším, a štěňata se rozkutálela za kníkání a mlaskotu po pelíšku jako kuželky, trochu připomínalo želvy. Ty suchozemské samozřejmě, ne ty vodní, co zahrabou a žbluňk a jsou ve vodě. Ne, ty pomalé, co se rozvážně kolébavě široce rozcapené na tlustých krátkých nožičkách, derou sveřepě dopředu za neznámým cílem.
Protože Belince se šťěňaty už začala být klec malá a také bylo nebezpečí, že štěňata při svém potácení se po ní, vypadnou ven, Pája rozhodla, že musíme udělat nějakou ohrádku. Chytře jsme na to využili starou knihovnu, kterou jsme jen převrátili na záda a voilá, ohrádka je hotová. Belinka si skočí ven i dovnitř kdy chce, ale "motáci" to samozřejmě ještě nezvládnou.
A na závěr menší představení našich pejsků:
Antares Stella Sarensis - narodil se první a aby si to asi Belinka pěkně užila, tak byl zrovna ze všech největší - 289g. Po 19-ti dnech má 1150g. Jméno dostal, podle černé skvrnky ve tvaru srdíčka co má na břiše, po hvězdě Antres v souhvězdí Štíra. Té se totiž, podle polohy a oranžovočerveného zabarvení, někdy říká "srdce štíra". A podle barvy hvězdy dostal i oranžový obojek.
Algol Stella Sarensis - narodil se jako druhý. Jméno dostal podle toho, že je skoro celý černý, takže se na něj jméno Algol, tedy jméno hvězdy, které arabští astronomové říkali "Ďábelská hvězda" či "Hlava démona", vcelku hodí. Obojek dostal modrý, protože i "jeho" hvězda má zabarvení do modra. A je to opravdový "démon", první viděl, první se naučil chodit, první vrčel a první začal okusovat všechno do čeho narazil a to včetně nás i brášků.
Asterion Stella Sarensis - narodil se jako poslední a nejmenší. Teď má 900g a je tedy zhruba třetinu menší než Antares. Jméno dostal podle "hvězdičky" - černé skvrnky, kterou má na bříšku. Obojek má bílý.
Více obrázků najdete ve fotogalerii.