Mikrodémoni 6.5. 2010
Tak co už jsme to tu všechno měli? Měli jsme tu: "Čubčí syny", dále "2 a 1/2 štěněte", pak trochu hororovou "A šel z nich strach" a poslední byli "Malinkatí kreténi". Všechny tyhle fáze už máme úspěšně za sebou a přešli jsme do fáze "Mikrodémoni". Z těch dříve tak nekoordinovaně se batolících a škobrtajících černých plyšáčků se stali mikrodémoni se zákeřným zrychlením a tvrdou palicí s průrazností rujného nosorožce s pálením žáhy.
Začíná to hned ráno, kdy obvykle vstávám první. Jednak jsem ten typ, pro kterého je 7 hodin spánku ažaž a potom také proto, že my chlapi jsme zdědili po předcích tu vlastnost, že funění a škrábání někde poblíž je zvuk, který nás okamžitě probouzí. Údajně je to zase vyvážené tím, že můžeme ignorovat plačící potomstvo, což prý zase budí víc ženské. No nic. Ráno prostě vstanu, vylezu z ložnice a setkám se s napjatým mlčením psů, pomyslně zakleknutých do startovacích bloků a čekajících na sebemenší náznak toho, že toto moje vstávání je definitivní a že pudem vzápětí ven. To potom následuje hlasité vítání a zuřivé vrtění ocásky a lísání k nohám a ... a šak to znáte také, že. Posledních pár dnů, co se ze štěňat staly mikrodémoni a co spí už bez bedny volně v pelíšku v seknici, už nás ráno nečekají dva psi, ale vítá nás zuřivé vrtění hned pěti ocásků. Malí psi jsou pošlapáni většími a větší naoplátku pokousáni menšími. No a my jsme pokousaní i pošlapaní zároveň. Natáhnout si kalhoty znamená tuhý boj o nohavici se dvěma démonky, kteří na ní visí a snaží se ji rozcupovat v rámci ranní rozcvičky a mezitím Vám třetí zmizí s pantoflí někde za gaučem. Následuje hromadné venčení venku před chalupou a skupinová tvorba loužiček a šrapnelů různých tvarů a velikostí. Do toho je samozřejmě třeba ještě trochu pohonit naše kočky kolem baráku a pak honem zpátky domů na granulky. Malí dostávají do dvou mističek, protože k jedné už se nevejdou a velcí mají samozřejmě každý svoji. Hrozný rambajz, který psi produkují při krmení a následných bitkách z bujnosti, probudí a donutí obvykle vylézt z postele i Páju, načež tato absolvuje další kolo vítání a kousání a šlapání.
Alda s Belis si s mikrodémony nehrají, jen před nimi utíkají. Naštěstí si štěňata vystačí dost sama a utužují kolektiv vzájemnými zuřivými bitkami plnými hryzání štěkotu a hrozivého vrčení. Občas také skučení až je musíme od sebe roztrhnout. Zajímavé je, jak rychle Belinka přešla ze stádia trpělivé péče do stádia naprostého ignorování. U Aldy to bylo podobné. Zuřivé bitky a vrčení a štěkot ho, ještě před dvěma týdny, natolik znervózňovaly, že se do bitek pouštěl také. Jako by se snažil dělat štěňatům policistu. Jenže po několika takových "policejních" zásazích prchal s pokousanýma ušima a ocasem pryč, se smečkou štěňat, nadšeně vrtících ocásky a hryzajících cestou hlava nehlava (většinou do Aldova zadku), v závěsu. Takže to začal dělat jako Belinka - když se mě to netýká, tak to neřeším a když ano zdrhnu nebo štěněti jednu vytnu za ucho.
No a tak to jde vlastně celý den až do večera, kdy se malí (po čtvrté za den) i velcí psi (po druhé za den) nažerou, následuje opět skupinové venčení, pak ještě pořádná pranice všichni proti všem a kolem desáté už to všechno pospává.
A vy už si děte taky lehnout.
Více obrázků najdete ve fotogalerii.