Pak následuje návrat domů, ve dveřích opět boj s kočkami, které už chtějí pro změnu zase ven. Normálně pak štěňata, za závistivých pohledů Alana a Belis, nakrmím a nechám je svému osudu v obytné zóně našeho domu. Zóně, která často připomíná zónu válečnou, zónu kde psi ve spolupráci s kočkami, vybojovali vítěznou bitvu proti pořádku v domácnosti. Normálně dveře mezi kuchyní a halou, které tvoří hranici mezi obytnou a hospodářskou částí domu, zavíráme. Kamenné zdi v kombinaci s vlídným počasím naší Vysočiny nás naučili si vážit tepla. Včera to bylo ale trochu jiné. Zima byla už všude v domě stejná a tak jsem nechal dveře otevřené, takže psi mohli řádit v podstatě v celém domě. A že si to řádně užili.

Zatápěl jsem v kotli, abysme doma nepomrzli a nechal jsem psy běhat, jak se jim zlíbí. Každý se bavil po svém. Alda seděl přede dveřmi do kuchyně a zdánlivě nedělal nic. Ukázalo se ale, že sedí na velmi strategické pozici, kde mohl kontrolovat a případně i zabavovat či žrát všechno, co se ostatní pokoušeli propašovat do kuchyně. Naproti tomu malí smradi lítali všude jak šílení. Co chvíli jeden z nich přišel, sedl si a nevinně se na mě koukal, jak štípu dříví na podpal. Když jsem se díval, díval se taky. Jak jsem se ale otočil, popoběhl blíž a když jsem se zase podíval, zase si sedl a dělal, jako že nic. A pak najednou šup a už jsem jen viděl vrtící se ocásek a bimbající se uši jak mizí za rohem a táhnou si s sebou ukradenou třísku. Astík mi donesl mou pantofli, pustil ji z tlamky, jako by říkal: "Na, tady ji máš". Jenže Algol ji hned zchňapnul a zmizel s ní zase do haly. Malí hajzlíci ve chvíli, kdy si mysleli, že se nedívám, kradli dokonce z uhlárny kousky uhlí. Všechno si to tahali až do seknice do pelíšku. Naštěstí to Alda trochu u dveří filtroval a něco jim sežral dřív, než to pronesli až dovnitř. A naše Belis? Ta se honila s nimi a rvala se s nimi o větvičky a třísky.

Ještě to šlo, než našli zakutálený pimpongový míček. Štěňata se proměnila v rozmazané šmouhy. Do toho lítala ještě Belis, vzájemně na sebe se štěňaty štěkali a honili se. Dokonce i kočky se přišly podívat a bylo vidět, že by je pimpongáč lákal, ale do psí skrumáže si netroufly. Nakonec to pořešil Alda, který míček chytil a překousl na půlky. Dvě oslintané zkřivené půlky pimpongáče pak ležely smutně na zemi a nikdo si jich už nevšímal. Pozornost štěňat se obrátila ke kočkám. Jak se někde nějaká objevila, tak už se za ní hnala. A když kočka udělala tu chybu, že se nechala dohnat, tak žuch! A už ležela na zemi a malí pejsci ji jako mravenci obsypali a snažili se jí sežrat. Kočka ječí, jenže jak je rozmazlená, tak se ani moc nebrání, prostě nevěří co jí to kdo dělá. Psi vrčí a snaží se z ní servat chlupy. Nakonec kočky štěňata profackovaly a za chvíli všechny seděly porůznu na vyvýšených místech a s výrazem nadhledu, jaký umí vyloudit snad jen kočka, dělaly jako že se jich to netýká. Paní kočka, zašitá na cirkulárce, se dokonce na znamení nejvyššího pohrdání začala mýt. To bylo ovšem na Algola už moc a tak seděl před cirkulárkou a snažil se jí mohutným řevem vyštěkat. Astík se ze samého vzrušení rozškytal. To už mi došla trpělivost a tak jsem chlupatou psí verbež nahnal zpátky a zavřel je.

Večer jsem pak našel na pelíšku:

   - starý smetáček z kotelny, který používám k vymetání kotle

   - nový smetáček z haly

   - velký smeták z haly

   - pár třísek

   - malé polínko

   - několik větviček (jednu zrovna hltavě pojídala na gauči Belis za mohutného poulení očima a Aldova ryze sexuálního zájmu)

   - mop z koupelny

   - utěrku

   - Pavlinu pantofli

   - kus uhlí

   - a "SAKRA, VY MALÍ ŠMEJDI!!!" jedny moje ponožky

Dohru mělo jejich bezuzdné řádění ještě druhý den ráno, kdy mi Pája po ICQ do práce psala: "Kde se, pro Boha, vzala v psí boudičce lopatka na smetí?" Tak tu jsem přehlédl. Ale že to sou kucí šikovní!

 zpět na začátek této stránky