Lanškroun podruhé 13.6.2010
Někdy plyne čas jako voda a někdy ... někdy letí ještě rychleji. A tak jako ta voda, tak se rozutekli do světa i naši "kuci, kuci, kucí", jen se po nich zaprášilo. Dva do Čech a jeden až do Švédska. O všech víme - jejich noví páníčci a paničky nás informují o jejich nejnovějších pokrocích a lumpárnách. A už jsme si i zvykli, že nám po příchodu z práce neběží naproti, kromě dvou velkých, i řádka malých štětinatých držtiček.
Vzhledem k tomuto návratu k normálu, jsme vyrazili na 3. ročník Zemské Koruny, tedy na krajskou výstavu psů v Lanškrouně. Oproti minulému roku jsme jeli v poněkud slabší sestavě - kromě nás jela ještě Eva se svým Moonym. Ráno po sedmé hodině jsme tedy nasedli a vyrazili ospalou nedělní Vysočinou směr Lanškroun. Tedy né že by se tu tak chrnělo, ale většina místních v sobotu buď do noci dělá a nebo chlastá (vyjímečné exempláře stíhají obojí) a tak, kdo nejde ráno v neděli do kostela, tak spí.
Po Vysočině jezdíme rádi. Silnice jsou tu obvykle sice užší ale i klidnější, vinou se po těch našich "Opičích horách" nahoru a pak zase dolů a je tu pořád na co koukat. Občasné nářky přespolních na to, že na nich chybí vodorovné značení a v zimě posyp, už nás z míry nevyvádí. Jednou takovou silnicí je i silnice, která nám vede hned u chalupy a mělo by se jednat dokonce o jednu z "páteřních silnic kraje Vysočina". Tohle tvrzení mě vždycky pobaví. Například v místech mezi Daňkovicemi a Borovnicí se totiž zužuje tak, že se vyhnete tak tak s protijedoucím osobákem. Snad pro podtržení poklidu nedělního rána, seděl v Borovnici uprostřed cesty pes, chvíli si nás povýšeně prohlížel a po chvíli milostivě ze silnice uhnul. O pár kilometrů dál pak seděla uprostřed cesty pro změnu kočka a lízala si pr..., no řekněme raději zadní partie těla. I přes tyto humorné vložky jsme dorazili do Lanškrouna.
Výstava probíhala v poklidu. Po základních soutěžích bylo hlasováno, zda zůstaneme ještě na závěrečné a nebo pojedeme domů. Zcela nedemokraticky bylo MENŠINOU rozhodnuto, že zůstaneme a to jsem si zajistil podporu Alana a Belinky, kteří nadšeně hlasitým řevem hlasovali pro odjezd domů. Na závěrečných soutěžích se potom už našim pejskům nedařilo. Co se ale podařilo a to Aldovi, byla menší destrukce volně pohozeného kusu dřeva poblíž místa, kde jsme seděli. Alda se nudil a to není u zvířátka s tak výkonným kousacím subsystémem zrovna žádoucí stav. Takže jsme mu dali kostičku na zabavení. Zabavilo či spíš pobavilo to i nás a lidi okolo, neboť stejnou kostičku samozřejmě musela dostat i Belinka. A tak oba pejsci neustále kolovali kolen nás v obtížné strategické hře - nevydat kostičku svou ale zmocnit se kostičky toho druhého. Nakonec se oba usadili a žvýkali si. Po chvíli jsem si všimnul, že se Alda, zřejmě aby kostičku něčím zajedl, pustil i do vedle ležícího trámku. V délce asi půl metru se mu podařilo pěkně srazit hranu. Trám jsme mu samozřejmě okamžitě zabavili a rozžvýkané oslintané třísky jsme nenápadně schovali.
Cestou zpátky žádní psi ani kočky pohoršivou činnost na silnici nevyvíjeli a tak jsme domů už v klidu dojeli.
Více obrázků najdete ve fotogalerii.