Cestou necestou, kolem nekolem 11.7.2010
Tak už i k nám na Vysočinu zavítalo léto a s ním i typické letní radovánky - pocení se při práci venku na sluníčku, odhánění dotěrného hmyzu, proplétání se mezi cyklisty a šílenci na kolečkových lyžích na silnici a vyhýbání se řvoucím ratolestem letňáků v lese. A protože jsme celý týden poctivě pracovali v práci a po práci ještě doma, rozhodli jsme se, za velké psí radosti, že v neděli nic dělat nebudem a dopoledne vyrazíme na kolech na výlet.
Po chvíli mudrování jsme určili trasu, i když tady toho stejně moc nevymyslíte, protože vždycky pojedete z kopce či do kopce (hlavně teda do kopce). Pája někdy loni zakoupila super věc a to sice psí vozík za kolo. Naši pejsci sice nejsou žádní povaleči, ale přece jenom na těch jejich krátkých šráčkách se jim špatně běhá a kolu by dlouho nestačili a z výletu mají mít přece radost VŠICHNI jeho účastníci. Takže Pája zakoupila výše zmíněný vozík, já vyměnil k němu dodanou trapnou červenou vlaječku patrioticky za "tu našu moravskú fanglu" a mohli jsme vyrazit. Jednohlasně bylo (Pájou) odhlasováno, že v něm budu tahat naše psy JÁ a to zejména v úsecích nevhodných či nebezpečných pro jejich volné pobíhání a nebo když pojedeme rychle. No, já to spíš vidím tak, že z kopce jsou psi ve vozíku a do kopce si pěkně vyběhnou.
Příprava probíhala rychle - vždyť před našimi psy stačí říct "Pojedem na výlet?" a nebo "Pudem na výlet?" a ti se mohou okamžitě zbláznit, lítají ke dveřím a zpátky a řvou. Alíšek si dokonce už několikrát sám, po zmínce o výletu, donesl vodítko a když jedeme v autě, tak si sami skočí na zadní sedačku a Alda nám sám podává popruh k psím pásům, aby jsme ho zapnuli a "Už teda konečně JELI!". Zkrátka, naši psi jsou pro každou špatnost. Naložit psy - bez problémů. Nějakou vodu pro ně a pro nás, misku, foťák a můžeme vyrazit. Po silnici byli pejsci pěkně ve vozíku a na louce či v lese si to metelili po svých, jen se jim uši bimbaly. Vozík se osvědčil a tak jsme vesele hrkotali nahoru a dolů, lesem a loukou či po silnici. Až na menší vzrůšo, kdy nám uprostřed louky jaksi zmizela cesta a jednom Belinčině vrčení z hlouby vozíku na okolo jdoucího půlmetrákového cizího psa (vrčení tak temného a výhružného, že slyšet ho někde sám v lese, tak hledám kde nechal dřevorubec díru), probíhalo vše dle plánu.
Domů jsme dojeli ve zdraví a s chutí na další takový výlet. Tedy zas až příští neděli, až nás přestane bolet ...
Více obrázků najdete ve fotogalerii.