Jako třeba tuhle Belinka. Ve všední den vstávám obvykle něco před pátou, abych stačil doma před odjezdem do práce trochu poklidit tu chlupatou kočkopsí verbež, připravit kotel na zatopení atd. Psi vstávají bez problémů a s nadšením. Pořád totiž ještě naivně věří tomu, že po návratu dostanou nějakou ňamku, pokud možno rovnou snídani. A tak každé ráno s nadšením a řevem vyběhnou ven před chalupu, udělají co musí, a pak zase honem zpátky a k prázdným miskám. Kdyby totiž dostali v pět ráno, tak by nás nejspíš do večera, kdy dostávají podruhé, sežrali. Nebo alespoň některou z koček. Takže zrovna tak i jedno nedávné ráno vyběhli psi ven ze dveří a jali se čenichat na našem vjezdu. Jenže co čert nechtěl. Zrovna v tu chvíli se, na druhé straně silnice, mihla nějaká myš. A to byl konec. Belis vystartovala, bez rozhlížení přeběhla silnici, a už na druhé straně hrabala zuřivě do sněhu. Naštěstí nic nejelo. Písknu, nic, Zavolám, nic. Zařvu, Belinka stále nic a jen čenichá a pobíhá po druhé straně silnice hledajíc, kam její snídaně zmizela. To už mě fakt naštvalo, ráno moc času nemám a obecně kolem páté ráno nemám náladu se s něčím moc párat. Takže jsem v pantoflích vystartoval na Belis, že ji zaženu zpátky. Jenže ouha, na vjezdu to ještě šlo, jenže na silnici bylo parádní náledí z části přikryté rozježděným sněhem a posypem. To jsem ostatně zjistil vzápětí - udělal jsem jeden dva kroky, pak mi podjela noha a po rozbředlé břečce na silnici jsem jel ještě asi 2 metry. Ještě "cestou" k zemi jsem registroval Belis, jak startuje a těsně po dopadu jsem pozoroval jak mě obíhá ukázkovým obloučkem ve vzdálenosti asi 5-ti metrů. Oči vytřeštěné hrůzou a zadní nožičky ve smyku a šup a byla doma v garáži pod autem. Ani se její hrůze moc nedivím, protože v tu chvíli jsem pro ni musel být něco jako bůh pomsty, který se s temným vzteklým řevem zvedá z černé bažiny prokletí, hotov rvát na kusy a zabíjet dokud bude co. Chvíli jsem koštětem honil Belis pod autem abych vzápětí zjistil, že se stačila schovat za Aldu, který seděl vzorně u dveří do haly a dělal hodného psa. Trochu jsem už vychladl, tak sem Belis plácnul po zadku a nahnal je dovnitř. A jako že normálně oba pak v kuchyni šomtají a čenichají a vůbec všemožně překáží, tak tentokrát se oba ukázkově usadili ve svých pelíškách a dělali jak sou hodní, že tam snad ani nejsou.

Ale protože je zbytečné se dlouho zlobit na tvory, kteří mají sice hlavu tvrdou, ale z větší části prázdnou, tak sem se ještě to ráno s pejsky usmířil, ruku a pac na to a všechno dobré. Tedy hned po tom, co sem se komplet převlékl z mokrého oblečení.

A abych nepomlouval jen Belis, tak Alda se včera taky vyznamenal. Normálně si na to dáváme už pozor, ale včera jsme jaksi pozapoměli. Na co, ptáte se? No, asi už všichni víme, že nechat v dosahu čecháčka COKOLIV jedlého je fatální chyba. Třeba takové oplatky, bombóny, bageta a vlastně cokoliv, ponechané v přihrádce v předních dveří auta, je pro pejsky snadným cílem. A nejedná se pouze o věci jedlé ale i o věci jedlé pouze zdánlivě. Ale psům to je snad úplně jedno a vesele Vás vítají a vůbec jim nevadí, že právě sežrali igelitový pytlík s práškem k odčervení půltunového koně (včetně poloviny toho igelitu).

Aldovi se ale povedl včera večer daleko lepší kousek. Pája si připravila uzenou makrelu, dala si jí na talířek a začala jí dlabat, když v tom jí zazvonil mobil-debil. Protože se téměř zároveň rozeřvalo naše mimino, tak sem se jal ho utěšovat. Prostě sem ho houpal a zároveň sem se ho snažil přidusit plínou. Chvíli to trvalo. Pája se nějak rozkecala a mimino má plíce po mě. Když vše utichlo, tak Pája smutně koukala na naprosto prázdný a čistý talířek. Alda využil nestřeženého okamžiku a nejen že sežral zbylou půlku makrely, ale taky sežral všechny kosti a vylízal talířek do čista. Jediné co na to Pája řekla, bylo: "ty zmetku, ty si užiješ až budeš s... ty kosti".

Takže jak vidíte, tak s našimi pejsky je pořád nějaká sranda. A Aldovi ta makrela smrděla z huby ještě druhý den.

 zpět na začátek této stránky