Megatunka nepochodovala 21.5.2011
Z naší Belinky se pomalu a jistě stává Megatuna. Občas sice překvapí rychlejším pohybem či neobvykle čiperným chováním, většinou v souvislosti s nějakou ňamkou, ale obvykle se spíš šourá, přičemž se jí pupek kývá ze strany na stranu synchronizovaně do taktu chůze. Polehává si a pospává a když se tak vyvaluje na gauči a vyčítavě se na nás kouká hnědýma očima "co že ste mi to zase provedli", tak se jí občas na boku hýbe malá vyvýšeninka, asi jak mimino kope. A protože má Belinka v bříšku už tak plno, tak jak začne kopat jedno, tak většinou kopne do nějakého citlivého místa svého "souseda" a ten si to nedá líbit a kope taky. A kopou se vzájemně a všichni svorně kopou do Belis. Ta pak kope do Aldy a Alda ..., Alda se naštve a de si lehnout jinam. Jakoby nestačilo samotné nafouklé břicho, tak se přidaly ještě nabíhající cecíky a ty už Belinka skoro tahá po zemi a vyšším překážkám se teď raději vyhýbá, aby na nich neuvázla. Také už čekáme každým dnem, že pukne a vyvalí se štěňata - teoreticky už tohle úterý.
V této situaci jsme vyrazili na pochod Moravským krasem, který už tradičně koncem května pořádá MNO Blansko. Jezdíme tam rádi, protože je tam opravdu pěkně. Tamní krajina se přímo hemží pro nás z Vysočiny neobvyklými krasovými útvary, různými zbytky po těžbě ještě z období Velkomoravské říše a podobně. Mě osobně se navíc líbí různá moravská nářečí a na pochodu jich zaslechnu hodně, protože se tam obvykle sjede skoro půl sta lidí ze všech koutů Moravy.
I letos jsme tedy vyrazili, ovšem se dvěma malými změnami. Jednak, vzhledem k výše uvedenému, by to Belinka určitě nezvládla, takže si zůstala v ZR. A pak jsme také řešili problém s kočárkem, jestli nám ho v cíli vezmou do autobusu či ne, takže jsme nakonec začali chytře v cíli pochodu a šli v protisměru, až jsme narazili na ostatní pochodníky. S nimi jsme pak šli zase zpátky k našemu autu. Alíšek začal v půlce zpáteční cesty trochu stávkovat, jakože už nemůže a "proč dem zase zpátky a navíc DO KOPCE!?" a ještě něco ve smyslu "prý lež, máš krátké nohy a mě tady přitom takhle honí". Náš Alda už je holt takový brbral. Takže jsme ho na chvíli posadili naší Bibi k nohám do kočárku a Alda se vezl. Bibi, již zkušená chovatelka psů, ho pohladila párkrát pěstičkou po žebrech, načež se zakousla do dudlíku a zuřivě sosajíc záhy usnula. Aldovo vyvalování v kočárku nemělo dlouhého trvání, protože v dálce začalo hřmět a to je pro našeho Aldu signál k zoufalému úprku odkudkoli kamkoli. Raději jsme ho připnuli na vodítko a on si cupital pěkně vedle kočárku a na předchozí únavu úplně zapoměl. Hřmělo tak akorát, aby měl motivaci. Naštěstí jsme po pár kilometrech našli naše auto a sypali si to zpátky domů.
A Alda byl z výletu tak ucaprtaný, že vyspával ještě druhý den ráno. Tož tak.
Další obrázky najdete ve
fotogalerii.