Předstartovní přípravy spočívaly v neustálém snášení a následném přenášení hromad věcí z jednoho místa na druhé. Tedy alespoň tak mi to připadalo. Pája důležitě nahlížela do jakéhosi papíru a mudrovala, co vzít a co ne. Na mě potom bylo těsně před odjezdem narvat všechny ty tašky a balíky a ruksaky a vůbec saky paky do auta, což se mi s pomocí mírného násilí nakonec úspěšně povedlo. A pro jistotu jsem raději trochu přifouknul kola.

Ve čtvrtek odpoledne před odjezdem sme měli nevítanou návštěvu v podobě menší průtrže mračen kombinované s krupobitím. Nádavkem jsme dostali ještě pěknou bouřku jako třešničku na dortu. Že by nějak extrémně pršelo, to se říct nedá, ale takhle dlouho padat kroupy, to sem teda ještě nezažil. Mlátilo to do chalupy snad hodinu. K večeru pak přestalo i pršet a udělala se mlha. Všude kolem to vypadalo, jako by se vrátila zima, taková byla kosa a tak bylo bílo krup.

V pátek po obědě jsme tak mohli za zvuků fanfár (Bibi sa naučila prskat a troubit pusou) vyrazit směr Čechy, konkrétně Čechy jižní. O tom, že povětšinou využíváme cesty nižších tříd jsme se tu již zmiňovali. Cesta probíhala pohodově a tak jsme již odpoledne zahlédli charakteristický Hrdoňov a mohli se ubytovat. Čekaly nás 4 dny volna, pohody, procházek a výletů.

Bylo pěkně teplo, takže když jsme Bibi už podesáté tahali z Lipenské přehradní nádrže, do které napochodovala i v botách, tak jsem si řekl: "Nakonec, proč ne? Chceš to? Máš to!". A už se Bibi nahatá čachtala za mohutného řehotu v mělké vodě - jako doma ve vaničce. Pak honem usušit a obléct. Tak mě navnadila, že jsem si chvíli zaplaval i já. Otužilý lid jsme my, moravští Horáci. Nakonec taky co, kdo má pořád doma za velké peníze ohřívat vodu. Studená musí stačit a ať si robě zvyká, ne? Navíc ti gynekologové či jak se to menuje, pořád vyhrožují s tím globálním měněním klimatu (u nás je tedy pořád stejná zima), tak se musíme otužovat a uskromňovat.

Velkou radost nám udělali manželé Marcinkovi ze Zábřehu, kteří dovezli jednoho pejska z našeho druhého vrhu, konkrétně Borease, tedy Borečka. Malou radost, spíše žádnou - no, upřímě, pěkně mě nasral, mi udělal pak Alda, který se při jedné večerní procházce loudal a zpožďoval a zpožďoval, až koukám, že Alda nikde. Na pokoji nebyl, u dveří do pokoje z loňského roku, kam neomylně první den zamířil, taky nebyl. Alda, tvor to nadmíru společenský, se nám zašil pěkně u baru. Konkrétně u stolu zrovna výše zmíněných Marcinkových. Venku se pak s Borkem honili jako štěňata, asi vzpomínali na staré časy u nás. Alda už má svoje léta (8 let) a tak to po chvíli řešil tak, že se držel chytře uprostřed a jen mohutným štěkotem povzbuzoval Borýska, který kolem o zlomkrk lítal. Borek je vůbec kluk šikovná a je z něj pěkný pejsek.

Čas tak plynul v pohodě. V neděli výstava, kde si v kategorii "Dítě a pes" zasoutěžila i naše Bibi s Belinkou. S menší pomocí Pavly se jí dokonce povedlo i soutěž absolvovat bez většího karambolu. Ono šlo hlavně o to, jít na vodítku za Belinkou a nenechat si jí uvláčet k smrti. V pondělí jsme si zajeli na výlet do Krumlova a v úterý, už cestou domů, jsme se stavili v rodišti Janka Žižkojc, toho buřiče a ... No prostě řekněme, že jak Žižka, tak i celé husitské hnutí bylo dosti kontroverzní částí dějin českých a (bohužel) i moravských. Ale památník i muzeum má pěkné, můžeme jen doporučit. Po menší přestávce jsme opět vyrazili a bez větších zádrhelů posléze i dorazili domů.

Doma nás zuřivě uvítaly naše kočky, které sice moje sestra byla v sobotu nakrmit a podrbat, ale přece jenom jsou zvyklé na svoje rituály, a úplně studený bojler s vodou. Snad jako trest za to, že sem o tom otužování vůbec začínal. Vodu jsme ohřáli elektrikou, sebe vínem a už se těšíme na další ročník.

Tak nashle 2013 v Hrdoňově!

 zpět na začátek této stránky