Tak jak to tedy vlastně bylo. Pája dojela jednou odpoledne domů a po zaparkování se z auta ozýval nadšený řehot Bibi a její "čiči, čiči!". Koukám na koho to ta naše Bibi řve, když kočky sou všechny doma. Z přední sedačky naší rodiné limuzíny Pája vleče přepravku a v ní, světe div se, mikrob! Nic jiného tak malého nemůže být. No, byla to samozřejmě kočka, nebo tedy spíš to teprve bude kočka, protože na mě z hlubin přepravky koukalo mikrokotě staré asi 4 týdny.

Nějací dobří lidé si všimli, že u žďárského kostela se motají 3 malá koťátka, která zřejmě přišla o kočku. Tak si je rozebrali a na nás připadlo, alespoň dočasně, se o jedno postarat. Nový majitel už se těší až si mikroba vyzvedne, ale ještě tak týden ho budeme mít doma.

Kotě jsme zatím ubytovali v chodbičce před naším hajzlíkem a začali ho seznamovat s okolím. Tedy hned potom, co se kotě tak napralo masa z kočičí konzervičky, že sotva lezlo. Ostatní kočky na něj syčely a psi se seběhli, co že jsme jim to donesli za hračku.

Ujasněme si to, naši psi kočky zásadně nežerou. Jenže tahle byla tak malá, že už by v jejich pohledu mohla vypadnout z kategorie "chlupatá zábavná věc, která vřeští, když se jí pokoušíte znásilnit" a spadnout do nepoměrně rozsáhlejší kategorie "žrádlo". Naštěstí se ukázalo, že kotě do posledně zmiňované kategorie přece jenom nepropadlo, takže přežívá, zatím.

Pokud tedy přežije zájem naší Bibi, která ho s nadšeným vřískotem pronásleduje hned jak ho uvidí. A je při tom jak hrom do police.