Nejraději chodíme do lesů kolem Sklenského potoka. Je to kousek za Skleným, málo kdy tam někoho potkáme a je tam spousta různých lesních cest, kde se můžete toulat hodiny a hodiny aniž byste kohokoliv potkali. Většinou to vezmeme přes Brožovu skalku a pak "se uvidí".

Zrovna asi kilometr za Brožovou skalkou se jeden takový výlet Alda málem stal fosílií. Teda stal by se jí, kdyby tam zapadl definitivně a zůstal tak pár milionů let. Belinka běžela kousek napřed a Alda se loudal kus vzadu. Cesta se ale stáčela jinam než jsem chtěl, takže jsme se začali vracet. Ale kde je Alda? Najednou se rozhrnula vysoká tráva kolem dosti nechutně vypadající kaluže či spíš menšího jezírka, a co to leze ven, ztěžka a za velkého smradu, připomínajíc neohrabaného prehistorického obojživelníka? Alíšek přece! Voda v louži za ním doslova vařila, jak zvířil plyny zachycené v bahně na dně. Dlužno říci, že bahno neměl (snadnější bude říct, kde ho neměl, než kde ho všude měl) jen na úzkém proužku na hřbetě a na hlavě. Typickým psím způsobem vzápětí asi kilo bahna a vody předistribuoval na mě, Belinku a stromy v okolí. Pak vesele začenichal, zavrtěl ocáskem a vyběhl s novým elánem, osvěžený a maximálně spokojený s tím, jak se mu povedlo se zároveň zchladit a naparfémovat. Nehorázný smrad byl z Aldy cítit ještě i doma po osprchování.

Celým údolím Sklenského potoka vede lesní silnička, která je, podle aktuálního ročního období, využívaná lesáky, cyklisty, lyžaři a sem tam i zoufalci v autech, kteří si tudy (přes zákaz vjezdu) zkracují cestu. Problém, pro takového zoufalce, nastává v okamžiku, kdy dojede k zamčené závoře na druhém konci cesty. Musí to otočit a to už mu třeba taky mezitím lesáci zamčou závoru i na druhé straně. No a právě těmhle zoufalcům bychom se rádi vyhnuli a tak jsme další výlet šli jinudy a hledali jsme tu naši "severozápadní" cestu. Je to na severozápad od Skleného :) . Začalo to pěkně - pěkná lesní cesta, i psům se líbila (vody a bahna tak akorát). Jenže pak se cesta rozdělila na dvě. Logicky jsme pokračovali tou co více souhlasila s naším směrem. Cesta už tak pěkná nebyla. Místy metr hluboké díry plné vody, vymleté šutráky a bahno. Po asi půl kilometru se cesta, pro změnu, rozdělila na tři. A ta co šla naším směrem, škoda slov. Ani voleného zástupce by tam člověk scípnout nevyhnal. Tráva, borůvčí, mech, a posléze i já se psy, všechno nacucané vodou. Naštěstí to bylo na další cestu už jen kousek a tak jsem se nevraceli. Příště zkusíme odbočit dřív. A nebo počkáme, paradoxně, na zimu až severozápadní cesta zamrzne.

No a nakonec k těm lanýžům. Víte jaký je rozdíl mezi prasetem vycvičeným na hledání lanýžů a ČT? Prase VÁM lanýže najde, kdežto čechounci SI lanýže najdou, okamžitě sežerou a pak Vás běží pumpnout o nějakou tu granulku na zajedení. Pravda, jestli u nás rostou lanýže nevím, ale co to psi pořád vyhrabávají a hltavě požírají zjišťovat rozhodně nehodlám.