Bilance 2018 27.12.2018
Rok se s rokem sešel a na naše webové stránky přibyla další Bilance - tentokráte za rok 2018.
Děti nám rostou. Ivanka začala letos v září chodit do školky. Pančelky z ní byly ze začátku na nervy. Prý tam ještě neměli dítě, které by lezlo na stromy a ve třídě na parapety. Pak se Iva začlenila a už je to lepší. Doufáme. Faktem je, že jsme byli koncem roku jednou lézt na umělé steně v Jihlavě a vzali jsme i Ivanku. No, vylezla výše než Evička. Asi to bude tím, že takhle malé děti nemají pud sebezáchovy. Její obrázky v tuto chvíli vypadají dosti děsivě - kulaté brambory s očima, rozesmátou pusou a podezřelým počtem prstů. Prostě sranda.
Evička je už ve druhé třídě, takže už je, cituji: "velká". V autobuse už nechce sedět s tátou, ale sama nebo s Ivankou. Musím ale uznat, že je šikovná. Já jsem v jejím věku uplaval asi 10 metrů čubičkou, ona 100 metrů znakem.
Jak jsme psali už minulý rok, tak jsme si nechali jedno štěňátko a to sice Energii, zkráceně Enu. Volba to byla šťastná - je to nadějná mladá fenka, exteriérově výborná s velkým potenciálem a je jistě velkou nadějí pro plemeno jako celek. Tolik oficielně :) . Mezi námi, je to naprosto bezkonkurenční prase. Něco takového jsme tu ještě neměli. Co všechno sežere/sežrala, to se tu snad raději ani nebudu rozepisovat. Bylo by to na slabší žaludky trochu moc. To, že Dáda (Andromeda) vyskočí výše, si kompenzuje vyčúraností. Na stolek, kde krmíne kočky naivně předpokládajíce, že to je na psy moc vysoko, sice nevyskočí, ale dokáže umě využít různých hromádek a bedýnek tak, že se tam stejně dostane. Výsledkem takového snažení je potom naprosto přežraná Ena, která se dovalí k pelechu a hodinu jen leží, funí a krká. Vždycky svou chybu napravíme, uklidíme zapomenutý brajgl. Jenže člověk se zapomene a Ena si časem zase něco najde. Po posledním incidentu jsem posunul jakési krabice dál. Chvíli si hraju v dílně a najednou slyším psí kňučení z haly. Kouknu a co nevidím - Ena použila bedny jako odraziště, jenže tentokrát to na stůl s granulemi bylo daleko a tak vyskočila na krbová kamna, která byla blíž. Jenže z těch už se na stůl zase nedalo doskočit. Teda, kočka by to dala v klidu, ale Ena si netroufla. A nemohla ani tam a ani zpátky a tak se v zoufalství obrátila na nejvyšší autoritu o pomoc. V takovou chvíli se na pejsky nedá zlobit. Enu jsem sundal a tak nějak ze setrvačnosti jí vyhuboval. Podruhé už na kamnech neskončila. Naše Ena není žádný debil. Zato se jí podařilo prokousat do pytle s granulemi, ale to už je jiná story.
Alan tak nějak chřadl až uchřadl asi dva týdny před svými 14-tými narozeninami. Roli starého dědka teď ve smečce úspěšně hraje Belinka. Už se jí také moc nechce na procházky a, když jde o nějakou lumpárnu, vyčkává do poslední chvíle v pelechu, zda se opravdu bude něco dít. A pokud ano, jde do toho naplno s mladickou vervou. Na svých společnicích si dokáže vytrucovat a vyvrčet nejměkčí a nejteplejší roh pelechu.
Jak jsem psal o vyčúranosti Eny, tak Dáda za ní moc nezaostává. Že si psy sami hází míček tak, aby se kutálel a mohli ho honit, to už jsem viděl. Dáda ale předvedla něco ještě dokonalejšího. Na podzim jsme dost bagrovali a nechali jsme si za domem hromadu hlíny zakrytou plachtou, že s ní potom zarovnáme terén kolem domu. Dáda si donesla míček, či co to bylo, nahoru na tuhle hromadu a pouštěla si ho z vršku dolů. A měla z toho hroznou radost, když se míček kutálel a poskakoval dolů. Vydrželo jí to snad půl hodiny.
Jiřičky, které hnízdí na našem domě, bereme už tak nějak jako členy rodiny. Letos zabydlely obě hnízda na jižní i severní straně domu a v obou nejspíš vyvedly dvoje mladé. Až na ty bobky po zemi je to super, protože nenávidím mouchy a komáry - SMRT BZUČIVÝM SVINÍM!
S kocourem Borisem, tou velkou dutou kocouří palicí, jen tak něco nehne. To se ukázalo i letos, při velkém ruchu, který byl letos v létě a na podzim pod naší chalupou. Obec spravovala cestu a my, do toho všecho mumraje, zakopávali nádrž na dešťovou vodu. Kocoura od jeho dopoledního ani poledního a dokonce ani od odpoledního šlofíku (prostě se válí celý den) nic nevyrušilo. Válel se kousek od pracujícího bagru. Randál od různých pěchovatel a náklaďáků ho také nerozházel. Vrcholem bylo, když se tak lísal k asfaltérům, až přišel domů s ušima od asfaltu.
To Tymůra, ta je plašší. Než napadl sníh, tak jsme o ní skoro nevěděli. Tichý a výkonný zabiják se občas mihnul doma, ale většinou šířila děs a hrůzu mezi drobnou či větší havětí na obecnici. Zcela jiná story začala, když sníh napadl. Z mašiny na smrt se stala opět vlezlým domácím mazlíčkem a do Vánoc stačila přibrat tak půl kila.
K té hromadě hlíny a bagrování - je to důsledek letošního sucha. Letos jsme se totiž museli rozhodovat, které kytky na zahradě necháme uschnout. To se nám, pochopitelně, nelíbilo a tak jsme se rozhodli zakopat za chalupou druhou, větší, nádrž na dešťovou vodu a tak si příští léto budeme zalévat i splachovat doma záchody dešťovou vodou ze střechy.
Loni mě od jara bolelo koleno až jsem s ním skončil koncem léta na operaci. A protože jsem se chtěl nějak motivovat na rehabilitaci a také proto, že jsem loni nebyl na dovolené, objednal jsem si náročnější výlet do Alp. Celé jaro a začátek léta jsem poctivě trénoval a v létě jsem vyrazil do Alp na Monte Rosu. Dovolená snů - za necelý týden jsme vylezli na 7 čtyřtisícovek a spali v nejvyšší chatě Evropy - na Capanna Margherita (4554 m). Východ Slunce ve 4500 metrech, křupající sníh, když o 4 kilometry níže se potí ve třiceti stupních - to se nedá popsat, to se musí zažít.
Níže naleznete pár obrázků, zachycujících průběh roku 2018.
