Bilance 2019 24.12.2019
Když tak procházím obrázky z toho letošního roku, tak si říkám, jak to mohlo zase tak rychle utéct. Je to jako nedávno, co byl leden. Ale však to asi znáte také.
Začátek roku se tradičně nesl ve znamení čekání na sníh, dočkání se sněhu a užívání si na něm. A letos i s ním. Naházel jsem se jako vůl a tak měli děti nejen sněhovou skluzavku jako kráva a také sněhový bunkr jak prase a ... . No a tak by mohl výčet těžkotonážních hospodářských zvířat pokračovat. Prostě, sněhu bylo dost. Tedy dost na tu současnou hrůzu. Ještě před 30 - 40-ti lety by to byla normální nadílka. Jo a taky by vydržela od října do dubna a ne pár trapných týdnů jako normálně. Prostě jsme si užívali jak to šlo na lyžích a bruslích a s lopatou. No a nejzábavnější zážitek se zimou jsem měl, když jsem potřeboval vlézt do nádrže s dešťovou vodou s teplotou těsně nad bodem mrazu. Opravdu sranda se soukat po žebříku pod zem trubkou o průměru sotva 60 centimetrů (zadek v pohodě, ale přes ramena mi to bylo trochu úzké) a pak po pás ve vodě přetěsňovat sací potrubí čerpadla.
V lednu jsme si přivstali a koukali se na zatmění Měsíce. Super zážitek v mrazu někdy od půl čtvrté ráno. Ale pořád je lepší se koukat v zimě, než v létě čekat do půlnoci než je opravdu tma. To jsem si ověřil několikrát osobně, kdy jsem se, ze začátku neúspěšně, pokoušel najít galaxie, kulové hvězdokupy a mlhoviny a to poměrně velkým dalekohledem a nic. A kolem 11-té to najednou šlo. Zlatá zima. Ještě jeden z obrázků ve fotogalerii je s astronomickou tématikou. Je to složenina z jedné fotky Slunce pořízené v zimě a z druhé z léta. Tedy né že bych tomu nevěřil, ale raději jsem si ověřil, že Slunce je nám opravdu blíže v zimě (a je tedy úhlově větší) než v létě.
Letos jsme konečně zkolaudovali - také jsme tomu věnovali spoustu času. Nakonec to prý není kolaudace, ale cosi jiného, už nevím ani co a kdo si má také ty krávoviny pamatovat. Hlavní je, že máme papír. Ten stát by bez toho nejspíš zašel. A pokud to takhle bude pokračovat, tak na kulatá razítka zajdu já. A nejspíš my všichni.
Snad jako relax po té kolaudaci jsme vyrazili do UK "než nás tam po Brexitu nebudou chtít pustit". Zajímavé to tam bylo, jen by tam nemuselo být tolik lidí, ale co by člověk mohl čekat od Londýna. Královnu jsme tedy neviděli, ale jinak se mi podařilo vrazit asi do všech ostatních. Ale musím místní obdivovat. V tom provozu nejenže jezdí na kolech, ale také v těch davech pro zdraví běhají. Dokonce o tom byl článek v Evening Standard: "8 mrtvých za pouhých 5 dní na londýnských cestách - dvacetiletá cyklistka rozdrcená domíchávačem je mezi posledními obětmi."
Loni jste se mohli dočíst o jiřičkách, které u nás na domě už pravidelně několik let hnízdí. Letos to vzaly za špatný konec. Sice si jich začalo stavět hnízda (a opravovat stará) hned několik párů, ale nějak se nechaly znervóznit drzými vrabčáky a nakonec skorodostavěná hnízda opustily. Vrabcům byla naprd a tak odletěli také. Tak snad příští rok.
Likvidaci obtížného hmyzu tak převzaly kutilky. Tyhle moc šikovné potvůrky si letos udělaly spoustu dírek do hromady písku. Výkonu jiřiček sice nedosáhly, ale i tak je bylo zajímavé pozorovat, jak si tahají mouchy do děr. Jen mi poněkud zkomplikovaly život co se týkalo betonování sloupků k plotu. Dospěli jsme k vzájemné dohodě - ony si nechali svoji půlku a já začal brát písek z druhé strany hromady.
Eviččiným rosomákům se narodily mladé. Zpět. Ne rosomákům, ale OSMÁKŮM - takovým těm tlustým krysám. To by nebylo nic zase tak pozoruhodného, kdyby to nebyly dvě holky. No, pachatele jsme neurčili. Asi to nějaký šikula stihnul ve zveráku. Pro moje návrhy abychom to všechno (včetně činčily) dali sežrat psům, byli pouze naši psové, takže z masakru sešlo. Pája odnesla odrostlé mladé do zveráku, ať si tam svoji nekoncepční antikoncepční politiku řeší sami.
Evičku vyzvedáváme z různých jejích kroužků a případně i z družiny. Dost často já. A já autem moc nejezdím a už vůbec nepopojíždím po městě po pár stech metrech, jako někteří. Eviččino pindání, když má jít byť jen kilometr či dva ve stylu "A proč jdeme pěšky? Všichni ostatní jezdí autem." a "Je to strašně daleko." už mě tak vytáčelo, že jsme začali vyráželi odpoledne s pejsky na procházky. Je to ostuda, když v 8 letech ujde pár kilometrů a skuhrá, že jí bolí nohy. Iva to je jinčí drsňák, ale zatím má ty šráčky takové kratší, ale i Evička se nakonec rozchodila. Třeba to jednou i na ty Tatry bude.
Koncem roku přišla zima a už to vypadalo docela nadějně - sníh a na rybníčku led. Jenže to pak zase všechno roztálo a ani na Vánoce to nevypadá dobře. Takže nakonec si ten konec roku asi nejlépe užívaly naše čuby. Bahno je jejich snad nejoblíbenější prostředí. Jak je někde kaluž a kolem a v ní co nejvíce smardlavé bahno, šup, a jsou tam. Stejně jako Iva s Evou. Někdy je jim i jedno, hlavně teda Ivě, že nemají holínky, ale školní boty.
Belince bylo letos v listopadu 12 let, takže je to už starší dáma. Nicméně 4 - 5 kilometrů stíhá i těm dvěma mladším dračicím. A na delší procházky jí neberem. Jinak ale ryje v zemi se stejnou vervou a co jí schází v rychlosti a obratnosti si vynahrazuje vyčůraností. Nyní simuluje počáteční stadium hluchoty, ale podle mě to jen dělá, aby nemusela poslouchat. Co by jste si mysleli Vy, kdyby jste jí viděli, jak si při procházce pomalu získává větší a větší náskok, pořád se na Vás ohlíží zpět co tomu říkáte a od jisté vzdálenosti Vás prostě začne ignorovat a můžete řvát a pískat, ona si prostě šupajdí nejkratší cestou domů? Podle mě, jasná vychcanost. Prd hluchota!
Mějte se pěkně a v tom příštím roce 2020 užívejte všeho s mírou. Dámy a mužská část LGBT komunity může i s Mírou.
Níže naleznete pár obrázků, zachycujících průběh roku 2019.
