Vidíme! 13. 11. 2022
Uběhlo pár týdnů a Izárek začal vidět. A nejenom, že už vidí. On také chodí, leze, kouše, žere a vyluzuje všemožné zvuky.
Začalo to tím lezením. Nejdříve se ten malý tlustý váleček jenom odstrkoval tlapkami, přesněji tedy spíš jakýmisi pahýlky s drápky, a vehementně se snažil dohnat a vycucnou Enu. Po nějaké době se mu proloupla očička a tlapky zesílily, což mu značně zvýšilo šanci, že narazí do Eny spíš než do stěny bedýnky. Také původní kníkání se změnilo v občasný náznak štěknutí a pokusy vyvrcholily docela pěkným vrčením. Po pár dnech snažení už se docela pěkně batolí na nejistých nožičkách, štěká a vrčí jako starý pes a, k nevíře, chodí čurat na savou podložku! Sice u toho dost sprostě nadává, rozumněj - naštvaně vrčí, ale dojde si. Už i rozhňácanou konzervičku si dal a rozmočené granulky také. Zatím tedy spíš vymlaskne to tekuté, tužší kousky nechá, k její bezbřehé radosti, Eně. Původně to tak asi nezamýšlel. Mlaskal a srkal si bezelstně z mističky, couval a zase popocházel zpět k ní, strkajíc chlupatý čumáček do jídla. A zase couval a štěkal na misku. Prostě si víc hrál než žral. Ena na to chvíli vydržela koukat, pak mu asi za vteřinu vymlaskla celou mističku a bylo. Izar na to jen nevěřícně koukal, čuchaje ještě hodnou chvíli do prázdné misky. "Jo, kamaráde, kdo zaváhá, nežere."
Dáda s Hedou si ho také už přišly očuchat, ale Ena si ho ještě hlídá, takže žádná raději neriskovala bližší kontakt. Uvidíme za nějakou dobu, to už na něj Ena bude z vysoka kašlat a ať si s ním dělají Dáda s Hedou alotrie jaké chtějí. To bude rachot.
