Bilance 2022 30. 12. 2022
Tak se nám ten rok s rokem pěkně sešel a je zase konec prosince. Letos se to odbylo tak nějak rychle a bez humbuku. No tedy, né že by se u nás nic nedělo. Nakonec, posuďte sami.
Tak třeba leden - únor, to bylo jako na houpačce. Sníh a mráz a pak obleva. Evička už na lyžích sviští docela pěkně a Ivanka už také zrovna pořád nepadá, tak jsme pěkného mrazivého dne vyrazili na lyžích na Brožovu skalku. To je tak dva kilometry, já tam jezdím běžně. Jenže děti v půlce cesty, že mají hlad a že jim mrznou prsty. Však to znáte. Spousta výmluv a skutek utek. Raději jsem se s nimi vrátil. Jo na bruslích, to je baví víc. To musím obě za hodinu či dvě bruslení vyloženě nutit, aby se sebraly, že jdeme domů. Oni se ty úkoly sami neudělají a kotel se také sám nezatopí.
A jak se přehoupne rok přes Velikonoce, tak už víme, že se můžeme těšit na jaro a že už bude, až na občasné sněžení, lépe. Protože už je Ivanka přece jenom velká (letos šla do druhé třídy), už s nimi vyrážím i na delší výlety. Letos na jaře jsme vyrazili ze Skleného do Žďáru, což je cca 9 km. Ivanka šlapala statečně a v lese před Žďárem bylo kolem potoka tolik sasanek, že to vypadalo jako když nasněží. S Evičkou jsme trénovali do Tater, takže jsme šli na několik delších výletů. V sobotu ráno jsme sedli do autobusu, jeli pár zastávek a vrátili jsme se lesy domů. Pěkný výlet.
Začátkem července jsme Evička a já vyrazili směr Slovensko. Evičku jsem vzal poprvé do Tater a hlavním cílem bylo zdolat Kriváň. Ani nevím, proč jsme nasadili laťku hned takto poměrně vysoko. Evičku jsem zlákal dobrodružným vyprávěním z mého posledního výstupu na něj, takže se tam chtěla podívat a já jsem na Kriváni už zase pár let nebyl a tak to chtělo repete. Evička statečně šlapala a nakonec jsme, po menší krizi někde cca 200 výškových metrů před vrcholem, dorazili až nahoru. Musím uznat, Evička podala opravdu pěkný výkon a cestu jsme stihli v čase, který udává mapa. Což není zrovna lážo plážo tempo. Prošli jsme také nějaké jeskyně a pár muzeí. V těch muzeích se ukázal rozdíl mezi Evičkou a Ivankou. S Evičkou jsme strávili v Muzeu ochrany prírody a jaskyniarstva v Liptovskom Mikuláši snad 4 hodiny a pořád nás to bavilo. Iva by se mnou vyběhla už po půl hodině. Ta chce prostě něco akčnějšího. A stihli jsme ještě jeden výšlap od Štrbského plesa po Tatranské magistrále do Batizovské doliny pod Gerlachem. Nakonec, Evička přešla letos z páté třídy ZŠ do primy na víceleté gymnázium, tak už je přece "velká". Takže jí šetřit nebudu. Příští rok Rysy a basta.
V létě, když byla Pavla s děmi na dovolené, jsem se tradičně bavil doma různými pracemi. Letos jsem konečně dodělal plot kolem celé zahrady, takže pejsci si mohou běhat kde se jim zamane. Například po ránu jsou nejraději u plotu u zastávky. Proč, ptáte se? Jsou tam lidi čekající na autobus, na které se dá řvát. Odpoledne zase více tíhnou k zadní části pozemku, kde mohou řvát na sousedy pod námi. No a večer řvou ve předu u silnice, kde občas někdo projde po chodníku. Prostě takové psí nebe.
Už několik let jsme koketovali s myšlenkou pořídit si na střechu FV panely. Pořád jsme zvažovali pro a proti a zda se to vyplatí a pod. Rok a půl jsem fotil každý týden alespoň jeden den střechu domu od rána do večera, abychom věděli, jak se během roku přes den posunují po střeše případné stíny. A zase jsme dumali zda ano či ne. No, nakonec to vyřešil jistý pan Putin za nás a dva týdny po invazi na Ukrajinu už jsem poptával firmu na montáž. Musím je pochválit, stihli to brzy. Je to super, mít vlastní elektřinu. Jen se člověk musí naučit sžít se se Sluncem, aby domácnost spotřebovávala, když svítí. Prostě jako za starých časů, návrat k přírodě :) . Jen ještě nějak dořešit auto a topení.
Už loni jsme psali, že jsme postavili skleník. I letos se v něm poměrně urodilo. Kromě paprik jsme zkusili i okurky a to tedy byla džungle! Už jsme nevěděli co s prudce rostoucí zeleninou dělat, protože stíhat ji jíst, to by nás musela být celá třída. A to ještě třída pěkně rozežraných dětiček. Takže jsme zavařovali a zavařovali - okurky, lečo, různé protlaky a tak dále a tak dále. A protože původní poličky ve sklepě neměly šanci tolik sklenic pojmout, udělal jsem police nové. A zde se ukázalo, že schovávat si kdejakou rezavou trubku se vyplatí. Nařezal a svařil jsem staré lešeninky, plechy z jakéhosi vyhozeného regálu, pár latěk, co zbylo ještě z plotu, stará barva, kterou už jsem nevytřel na střeše a bylo. To tak, při té letošní drahotě ještě něco kupovat.
Nevím zda jsem se tu již někdy zmínil, že máme také úchylku na astronomii. Konkrétně tedy hlavně já. A letos se ke mně přidala i Evička. Stačí sklopit zadní sedadla v autě, narvat tam dalekohled a můžeme vyrazit. Jezdíme teď na jednu louku za dědinu. Louka se totiž po opravě zacpané meliorace stala dostupná i pro osobní automobily. Na jaře a na podzim je sice zima, ale už je brzy večer tma, takže není nutné čekat do 11-ti jako v létě. Saturn s krásným prstencem, Jupiter se svými barevnými pruhy a měsíci, které občas vrhají malinkatý kulatý stín na Jupitera. A také Mars a hvězdokupy a galaxie a Měsíc a ... Řekněme, že vesmír je velký a je toho v něm prostě hodně. 25.10. pak bylo vidět částečné zatmění Slunce, tak i nějaké fotky jsme pořídili.
Koncem října se Eně narodil kluk jako buk jménem Izar. Pořádný macek. Však měl také celou Enu jen pro sebe. Když si vzpomenu na ty chuděry z vrhu Bé, kterých měla tehdy Belinka sedm! Belinka zoufalá, šťeňátka kníkající, cecíků nedostatek. Tenhle budulínek? Nevěděl, ze kterého bude nejpohodlnější si cucnou. Však také pěkně rostl. A jak se rval! Možná to bylo proto, že neměl ani brášky ani setřičky, se kterými by se mohl servat, a tak se musel rovnou prát s Enou a následně s Hedou a Dádou. Copak Ena, ta mu tolerovala dost. I Dáda je taková docela opatrná, i když se v něm minimálně jednou pokusila vyválet, ale Heda? Ta se s ním tedy nepárala i když jeho kožíšek tak málem dopadl. To se pak není čemu divit, když se má chuděra malá prosadit proti třem dospělým čubám, že je trochu víc "od rany".
Ke konci roku trochu nasněžilo, tak se tu kolem Skleného hemžili lyžaři. I my jsme prohnali čertovská prkénka okolo dědiny. Bohužel to ale nemělo dlouhého trvání a sníh před Vánoci zase roztál. No alespoň se pejsci mohli věnovat svojí nej zábavě - honění se za míčkem po louce. To ve sněhu nejde. To hodíte míček, ten letí, psi se rozběhnou a žuch, míček je někde v řiti pod sněhem a najdete ho až na jaře. Takže bez sněhu to jde lépe. A pejsci do toho jdou opravdu naplno. Honí se za mičudou jako o život a ty karamboly při tom, to bych Vám přál vidět.
Takže nám ten rok nakonec pěkně utekl a když si člověk uvědomí v jakých podmínkách ho prožili někteří lidé, pokud vůbec přežili, tak si nemáme vůbec na co stěžovat. Přejeme Vám všem pěkný Nový rok a ať máme všichni pěkný i ten 2023.
