Rok 2020– shrnutí aneb návrat ke kořenům   25.12.2020 

Letošní rok byl tak nějak ve znamení návratu ke kořenům. Tím návratem myslíme dělat věci postaru, pořádně. Méně se stresovat v zaměstnání a více se věnovat těm důležitějším věcem jako je třeba rodina. Mělo to více důvodů.

Jednak tu byl (a bude) Covid. Řídili jsme se tedy doporučením vlády - necourejte se a buďte doma víc s rodinou. Protože zavřeli školy, tak jsem byl, až na občasné nejnutnější výlety do práce, doma s dětmi. Pavla chodila do práce a já si hrál na muže v domácnosti. Udělat úkoly a pak nějak zabavit děti. K těm úkolům - skoro jsem se naučil CELOU písničku "Spinká a sní, brablenec lesní", kterou jsme se učili společně s Ivankou. A Evička mě zase zasvětila do tajů češtiny. Věděli jste, že mimo ty známé slovní druhy jako podstatná a přídavná jména, slovesa a zájmena, existují také takové ty tajemné jako např. PŘÍSLOVCE? Co to vlastně znamená to příslovce? Evička by Vám to jistě ráda vysvětlila. Také jsme dost chodili na výlety po okolí a nebo nás Pavla, cestou do práce, vyhodila někde pár kilometrů za Skleným a vraceli jsme se s dětmi pěšky domů. A podobně to bylo i koncem roku. Snad žádný rok jsme toho tolik s dětmi nenachodili.

K druhému "návratu" mě přiměla moje přirozená lenost. Sekat každých 14 dní zahradu, a držet tak krok s většinou sousedů, tak na to opravdu nemám chuť. Takže letos jsme to nechali pěkně růst a pak to posekali na seno. Ze zahrádky cca 5 pytlů krásného sena a na druhé sečení další 3 pytle. Něco se nechalo pro domácí mazlíčky dětí a něco se prodalo. Prostě se zahrada pěkně využila. Jen byl trochu problém to první seno usušit, ale tefili jsme se přesně do jediných cca 5-ti slunečných dní v řadě. Jinak dost pršelo. A bylo dost času i na práce kolem domu. Dodělal jsem skoro celý plot, natřel a spravil co se kde dalo.

O další "návrat" jsme se jen pokusili. Máme kolem Skleného pár hektarů luk a tak jsme si řekli, že by nebylo špatné zapíchat pár stromků a udělat si vlastní lesík. Jednak by se zabavily děti něčím smysluplným a navíc stromy lapají ty škodlivé uhlíky či co ze vzduchu, takže zlepšují klima. Skončilo to záhy, hned jak jsem si prostudoval, co vše bychom museli splnit, kolik povolení získat a kde všude se doprošovat. Pokud v tomhle státě chcete dělat něco pozitivního, tak jedině s haldou vyplněných formulářů. Takže nic.

Vcelku to s tím klimatem už přestává být sranda. Pomalu a jistě přestávám používat termín "zima" protože rok opravdu má už jen tři období a to na "z" v něm prostě není. Tak např. letos jsem nebyl ani jednou na lyžích. Děti ano, ale těm stačí pár centimetrů a už s řehotem jedou z kopce. Alespoň že konečně pršelo. Dlouhodobý roční srážkový průměr pro Sklené (a ty okolní díry jako Žďár či NMnM) je kolem 800mm. Letos ve Skleném napršelo asi 1200mm, takže dost.

Být doma s dětmi znamenalo také to, že člověk nemusí vstávat před pátou ráno do práce. Takže může po večerech hýřit. A hýřit po večerech pro mě znamená narvat dalekohled do auta a vyrazit s ním někde za dědinu na pozorování. Letos se mi tak povedlo pozorovat všechny planety naší Sluneční soustavy a spoustu galaxií a mlhovin a hvězdokup a Měsíc a Slunce a ... a jednou jsem při pozorování málem dostal po hubě nějakou zmatenou sovou. Sova to naštěstí v poslední chvíli vybrala, ale moc nechybělo. Zajímavé bylo, jak tiše sovy létají. Nejsem si jistý, zda jsem cokoliv slyšel a to to vybrala metr dva ode mne. Ale po půlnoci se někdy z lesa uzývají opravdu děsivé zvuky.

V době meziledo... , é, co to vykládám, v době meziCOVIDOVÉ, tedy v létě, jsme se dětí elegantně zbavili tak, že jsme je poslali na tábor. A nebyl to jen tak ledajaký tábor. Evička chodí do "dramaťáku" , kde se učí hrát divadlo a podobně. A mají i letní tábor. No a letos tam vyrazila i Iva. A to jí bylo něco přes pět let. "Bude tam mít, při nejhorším, Evičku. Kdyby se jí stýskalo" , říkala Pavla. Nakonec to bylo opačně. Iva si na nás za celý týden skoro nevzpoměla a Evička měla první dvě noci krizi a bylo jí smutno. Prostě Evička je taková jemná dušička a Iva je drsňačka.

V polovině roku se Eně narodil kluk jako buk, jmenovitě Galileo. O tom už jsme psali  zde a  zde a  zde . Takže bylo doma opravdu veselo. Děti ho ňuchňaly a my ho ňuchňali a feny (až na nejstarší Belinku) o něj vedly složitou studenou válku plnou výhružných pohledů stylu "kdo déle vydrží" a "když odejdeš z pelechu, narvu se tam hned já" a tak podobně. Galíkovi to bylo putna. Hlavně že měl něco chlupatého a teplého, k čemu by se přitulil a s čím se, hned jak začal vidět, mohl řádně servat. Jen by bylo lepší, kdyby jich bylo víc. Ena s Dádou jsou pořád jako štěňata a Belinka ho k sobě ani nenechala přiblížit. Kočky před ním také preventivně, a velice moudře, zdrhaly, takže ho nikdo moc psím móresům neučil. Tedy až na ty móresy "Dáda+Ena", které ovšem spočívají zejména v lítání po místnostech za příšerného řevu a narážení do nábytku, zastupování cyklu "předmytí" v myčce nádobí, vyžírání kočičích záchodků a ... a prostě v kdejaké lumpárně a prasečině.