Počasí se letos vrátilo trochu k normálu. Tím myslím, že nebylo sucho a i v zimě byla trochu zima a sníh. Takže jsme lyžovali a bruslili. Děti se lepší, jen kdyby ten sníh a led vydržely trochu déle abychom mohli více trénovat. No, buďme rádi alespoň za to něco málo.

Obvykle mám na každý rok nějaký projekt, na kterém ten rok pracuji. Letos to byly dokonce dva projekty - projekt Kurník a projekt Skleník.

Co se týká kurníku, tak To napadlo Pavlu: "Co kdybychom měli vlastní slepičky?" Jako kdyby psi nesežrali všechno co slepice a navíc ještě i věci, kterých by se slepice nedotkla ani klackem v zobáku. A navíc i ty slepice by psi sežrali. A ten klacek navrch. No, tak jsem navhnul a posléze i vyrobil a postavil kurník za chalupou. V místě, kde je dost stín, takže tam stejně nic moc neroste. Práce to byla časově náročná, já prostě nejsem ten typ, co stluče pár desek a prohlásí, že má hotovo. Takže jsem na tom dělal po chvilkách někdy od února a teprve koncem září se slepičky mohly nastěhovat. Vypadá to ale vcelku pěkně.

Druhou akcí letošního roku byl skleník. Tak nějak nám to vrtalo v hlavě už několik let a když se loni díky covidu ukázalo, jak málo stačí aby v obchodech vypukl chaos, řekli jsme si, že to letos realizujeme. Takže jsem kopal a pak zase betonoval abychom s Pavlou mohli následně slavnostně smontovat konstrukci a nasadit polykarbonát. Když se tak probírám fotkama, tak zjišťuji, že z toho nemám jedinou. Asi už stárnu a blbnu. V každém případě to byla docela sranda kopat základy. V jenom místě jsem narazil na starou vápennou jámu. Za ty roky se zbytek vápna změnil v solidně pevný beton a když jsem se tím po několika hodinách prokousal, začala se mi do výkopu tlačit spodní voda. Prostě sranda. Alespoň že jsme materiál začali nakupovat už někdy v únoru či březnu a tedy před tím zdražením. Chvíli jsem se poptával zkušenejších betonistů co jak. Nakonec jsme použili ztracené bednění a pořádný beton a armování. Když jsem telefonicky poptával ztracené bednění, ptala se paní: "Tak jaké chcete? 10, 15 nebo 20 cm?" Já na to: "Těch 15. 10 je málo a 20 moc." Na to se na druhém konci linky ozval smích a prý: "10 málo a 20 moc?" Tak jsem chvíli nevěděl o čem se to vlastně bavíme :)

Evička letos přešla ze 4-té do 5-té třídy, takže už je velká školačka. Je to taková naše rozumbrada. Pořád v knížkách a nad něčím mudruje. A je na ní spoleh. Pokud má něco udělat, tak to udělá.

To Iva, ta má všechno na háku. Letos skončila ve školce (k velké úlevě personálu) a začala chodit do první třídy. Její nová paní učitelka je z ní ještě pořád na nervy. Ani se jí nedivíme, protože donutit, pardón, buďme moderní. Děti už se do ničeho nemají nutit, mají se motivovat. Takže znovu. Motivovat Ivu k nějakému výkonu u věcí, které ji nebaví, je dost těžká práce. Pořád dělá a kouká po čem nemá a jak jí jeden nechá chvíli samotnou, neudělá skoro nic. Alespoň je veselá a splachovací. To jsem vždycky chtěl umět.

Pejsci se mají také dobře. V tuto chvíli máme 4. Nejstarší je Anabelka nebo-li Belinka, které je přes 14 let. Na nějakou srandu už moc není a většinu času polehává v pelechu. Další v pořadí je Andromeda alias Dáda. Té bylo 6 let a s tou nejmladší dělají jako dobytek. Snad není chvilky, kdy se tyhle dvě nehoní, nehryzají se a neřvou u toho jak na burze. Přes 4 roky stará Energie, krátce Ena, je taková zádumčivá a celkově klidnější. Ále, co to kecám. Dělá stejný brajgl jako Dáda, jen se víc hlídá, když u toho jsme my. Klasická vychcanost. A nejmladší je rok stará Hyáda alias Heda. Já osobně jí tedy říkám Čudlik, protože ona ta štěňata jsou takoví čudlíci. A už jí to zůstalo. Tak ta je tedy opravdu něco. Co tahle malá potvůrka už všechno sežrala a jak je možné, že to skrz ní zatím všechno bez problémů prošlo, to je nám záhadou. Tedy, bez problémů. Heda by s tím asi nesouhlasila, když se jí šprajcne v zadku tříska, ale to už je její problém. A jak neustále provokuje Dádu (to moc práce nedá) a Enu k hromadným bitkám. To je pořád veselo.

Takže asi tak. Pár obrázků najdete ve fotogalerii .