Tak koukám, že jsme na našich stránkách už dosti dlouho nic nepsali. Poslední aktualitka je o kotěti, které jsme si pořídili z útulku.
No tak kotě už je kočka. Sice taková malá, ale šikovná. A přítulná je až nechutně. Že my máme všechny kočky takové vtěrky. Minulý týden vlekla z obecní louky jakousi obludu pernatou kropenatou, kterou zadávila a po kočičím způsobu si s tím pak hrála na cestě pod chalupou. No, ptáky by zrovna lovit nemusela, ale co už s ní člověk nadělá, že? Psů už se nebojí, bere je jako pohyblivé hračky. Co nás ale dost překvapilo, tak se jí podařilo přimět ke hrátkám i naší 4 letou kočku Tymůru. To je takový noční děs, opravdový zabiják, prostě pravá vesnická kočka. Ale spolu se honí a hrají si jako koťata.
Když už se bavíme o těch ptácích, tak na fasádu naší chalupy si přilepily hnízdo jiřičky. Stavěly ho několik týdnů. Teď už tam slyšíme pískat a švitořit mladé, tak se jim u nás asi líbí. Všichni nám radili, abychom jim ve stavbě zabránili, že budeme mít špinavou fasádu * a podobně. No, pod hnízdem na zemi je malý kousek plný trusu, ale žádná hrůza to není, šak to tráva sežere. Nakonec, jak všichni víme, i ta nejkrásnější růže roste ze s..ček. V zimě jim dáme pod hnízdo prkno a příští rok to pak bude už v pohodě. Snad se k nám vrátí.
Následky prosincové námrazy jsme odstraňovali koncem března, kdy se udělalo docela pěkně. Protože už jsem poměrně líný, tak se mi nechtělo řezat větve (některé o průměru kolem 15 cm) ruční pilkou. Ale jak, houpaje se na jedné ruce, řezat motorovkou? Nakonec jsem využil svých byť zatím chabých horolezeckých zkušeností a vybaven sedákem, smycemi, karabinami, helmou a lanem jsem si hrál na stromě na horolezce. Vždycky jsem se pomocí smyce a karabin někde ukotvil a tím jsem měl volné obě ruce pro pilu. Někdy docela dost těžké větve jsem přivázal horolezeckým lanem ke kmeni a zvesela jsem prořezával i větve nad novou střechou a to bez rizika pádu jak mojí maličkosti, tak i těch větví. Asi docela divadlo pro sousedy. Mezi prořezávkou jsem stihnul i pozorování částečného zatmění Slunce 20. března.
Nebyla by to Vysočina, aby se v dubnu, po relativně teplém březnu, nevrátila zima a ještě nenasněžilo. Naštěstí koncem dubna už po sněhu nebylo ani památky, což se hodilo, protože někdy kolem půlnoci z 28. na 29. dubna jsme hnali auto do porodnice do Havlíčkova Brodu. Ano, správně. K Evě jsme si pořídili ještě druhou dceru Ivu - parametry: 3,4kg/52cm. Stihli jsme dojet jen tak tak. A proč jsme se hnali raději 40 km do HB místo abychom jeli do Nového Města na Moravě, které máme za kopcem? Kulantně řečeno, nebyli jsme, podobně jako spousta našich známých, zrovna nadšeni úrovní porodního oddělení Novoměstské nemocnice. Havlíčkobrodská má v tomto oboru daleko lepší pověst.
Zatímco se Pavla válela v porodnici, já se doma dřel, hlavně na schodech do našeho nového podkroví.
V červnu se nám Belinka rozhárala a tak jsme se rozhodli, že ji ještě jednou, a vzhledem k věku i naposledy, zkusíme nechat nakrýt. No a aby to bylo sichr, tak jsme vyrazili za Beerem. Je to sice docela daleko, ale zase byl Beereček při přechozích pokusech 100%. Nebudem Vás napínat. Zatímco tohle píšeme, tak se Belinka snaží vytlačit druhé štěně :). Jsme zvědaví, kolik bude finální počet. A na to si počkejte do další aktualitky.
* Všichni tedy říkali "posranou", ale udržujme jisté dekorum
Pár obrázků najdete ve fotogalerii .