Leden plynul poklidně a byl ve znamení doznívající dovolené z vánočních svátků a procházek zimní krajinou. Belince už bylo více než rok, takže, na rozdíl od minulé zimy kdy byla ještě malé štěňátko, už mohla běhat venku bez omezení. Také si toho patřičně užívala a lítali s Aldou po sněhu jako pořklí. V půlce měsíce nám přijeli na návštěvu "na lyže" známí z Brna i s vlastní psí smečkou - Mášou a Andym- alias Šukýnem. Proč zrovna "Šukýn" tu snad nemusím vysvětlovat. Překvapivě daleko více než naše Belinka ho zajímala Paní kočka. Ta se však celou dobu chytře zdržovala na akvárku a dolů slezla až po odjezdu psích "vetřelců". Koncem ledna jsme pak vyjeli na Slovensko do Trenčína a Belinka tam uzmula dalšího CAJCe.

Valnou část února nejlépe vystihnou 3 slova - "Alda" a "cizí těleso". Kdo má doma ČT asi už ví, jakou popelnici a jakého nedožrance si pořídil(a). Alda roztrhal a sežral tenisák a jeden kousek byl bohužel tak velký, že se mu zasekl kdesi na půl cestě mezi tlamou a ... no však Vy dobře víte čím. Více jsme o tom psali již zde. Jenže kampak s nějakou operací na našeho Aldu, že. Pár dní po operaci už normálně žral a za necelé tři týdny už lítal s Belis sněhem jako by se nic nestalo. Jen na bříško mu byla asi dost zima, rozhodně v místě toho vyholeného obdélníku kolem řezu :) Belinka absolvovala také jednu výstavu a to DUO CACIB Brno. Jinak byl únor celkem v klidu, až na jednu takovou menší příhodu, kdy jsme si mysleli, že do naší chalupy snad narazil náklaďák. Sedíme si takhle na gauči v seknici a najednou strašný lomoz, pak se zatmělo v okně a ozval se náraz. Naštestí se jen ze střechy sesunulo pár tun sněhu, ale byla to parádní žucha.

V březnu už jsme se začínali pomalu těšit na jaro. V půli března jsem si udělal radost a vyrazil jsem do Brna na zajímavou přednášku MNO o moravských hraničních kamenech. Jel jsem přes Blansko, kde jsem nabral kamaráda Laďu a cestou jsem nevycházel z údivu. Zatímco v Blansku se zelenalo obilí a tráva tak u nás doma byl sníh. Nejlépe to bylo vidět, když jsem se kolem půlnoci vracel zpátky domů. V Blansku pršelo, když jsem stoupal ke Kunštátu a Boskovicím tak přešel déšt ve sněžení, v Bystřici nad Pernštejnem bylo na silnici 5cm sněhu a u Skleného v lese už 15cm čerstvého sněhu. Psům to ale bylo jedno a tak vesele řádili na sněhu až do konce března, kdy se konečně začalo oteplovat i u nás.

Začátkem dubna Pája vyrazila na první agility a mě se psy se asi povedl rekord v počtu procházek, protože jsme šli snad 10x za 10 dní. Ráno či večer, ve sněhu či na sluníčku psi statečně ťapali. Párkrát jsme se vraceli úplně potmě. Naštěstí jim cinkají obojky, protože černého psa je ve tmě dost špatně vidět. V půlce dubna Pája donesla 4 koťata, která zřejmě přišla o kočku. Nebo spíš určitě, protože kočky svoje mladé obvykle nenechávají zanedbané a hlady skoro mrtvé v křoví. Alda se hned hrnul ke koťatům dělat náhradní matku, Paní kočka zvědavě nakukovala do krabice a Belinka dělala, že je nevidí. Chvilku jsme nad nimi seděli a přemýšleli co s podvyživenými ani ne týden starými chlupatými kuličkami. Nakonec padlo rozhodnutí, že zkusíme, jestli budou pít. Pili a s jakou chutí! Pavlina kolegyně z ordinace je v odchovu podobných případů zkušenější, navíc doma zrovna měla fenku s falešnou březostí, která je v odchovu osiřelých koťat úžasná, takže koťata naštěstí druhý den putovala o dům dál. V druhé polovině dubna konečně dorazilo jaro i k nám, všude spousta potůčků z tajícího sněhu a nesměle se zelenající první tráva. Koncem měsíce Paní kočka způsobila menší incident s myší v kuchyni.

Začátkem května nás čekala klubová výstava ČT v Hrdoňově a zbytek měsíce uplynul už bez většího vzrušení.

V červnu nás čekali dvě psí události první byla závody agility v Blansku a druhá byla krajská výstava psů a specielní výstava teriérů v Lanškrouně. Jinak byl červen ve znamení zvířecích mláďat. Nejdříve jsme byli obdivovat krásná štěňátka samojeda u Paseků a potom jsme se byli podívat do sousední dědiny jménem Čtvrtě (cca 5 trvalých obyvatel) na srnku. Srnka byla super a její majitelé ještě více, protože dělají dřevo, takže jsme se rovnou domlouvali na dodání trámů a fošen na přístavky k naší chalupě. O těch se ještě zmíníme později. A nebyla by to Paní kočka aby nezabodovala. Když jsme dělali za chalupou dřevo na topení, tak si někde z louky přinesla hraboše, asi aby se pochlubila. Jsou chvíle, kdy není hlodavcům opravdu co závidět.

Koncem měsíce se naší dědinou už tradičně proháněli šílenci na kolech v rámci jakýchsi cyklistických závodů. To se vždycky na pár dní poněkud zkomplikuje doprava, protože v protisměru cyklistů se nesmí jezdit a když jedete po směru, tak na vás co chvíli pokřikují policajti "zajeďte ke kraji a zastavte!" nebo "okamžitě zastavte, copak neslyšíte!" a moje oblíbená hláška "zastavte nebo začneme střílet!". To už obvykle poslechnou i ti největší tvrďáci a počkají, až cyklisté profrčí. No, trochu to přeháním, obvykle všichni zastaví už při té první výzvě. Letos to bylo ale horší v tom, že hlavní silnice ze Žďáru do Nového Města na Moravě byla uzavřená z důvodu kompletní rekonstrukce, takže moc možností jak se cyklistům vyhnout nezbylo. Navíc byla uzávěra i někde u Krucemburku na silnici na Pardubice a to mohlo za prudký nárůst dopravy u nás ve Skleném. Normálně tu za den projede pár autobusů, ráno cisterna na mléko, jednou týdně náklaďák z kafilérky, jednou za dva týdny popeláři a pak už jen zemědělské či lesnické náklaďáky a traktory a pár osobáků když jedou lidi do práce a z práce. Jenže po uzavření silnic se nám tu začaly objevovat náklaďáky a osobáky cizích až exotických značek jako třeba Pardubického a Středočeského kraje a dokonce pražáci. Došlo to tak daleko, že jsem pár zoufalcům radil kudy kam a zažil jsem několik rozhovorů ve stylu: "Háló, můžete mi prosím poradit kudy do Pardubic?" "Jasně, přes Sněžné a pak Hlinsko, máte mapu? Ukážu Vám to na ní." "Ne, nemám mapu. Mám jen tuhle debilní navigaci a ta kráva blbá mě pořád směřuje zpátky do té uzávěry". Co mě ale úplně dostalo se odehrálo až koncem července. Zrovna jsem si předělával okapy podle svého, když tu u naší chalupy zastaví 105 škodovka. V ní sedí starší pár a slovensky se mně ptají, jak se dostanou do "Rozměrova". Povídám, že znám jen Rousměrov, Rozměrov ne a že to snad bude ono. Ať vytáhnou mapu, že jim to ukážu na ní. Paní vytáhla mapu ČSSR z roku 1972 v měřítku snad 1:400000 (tj. 1cm na mapě je 4km ve skutečnosti) a že tam nic takového nemají. Nebylo divu, když Rousměrov je snad ještě menší než naše Sklené a to na téhle mapě nebylo a nebyla tam ani silnice po které zrovna jeli! Už z toho byli docela špatní, protože prý byli na dálnici, v Měříně, v Poličce (!), zkrátka najezdili desítky kilometrů, jak paní řekla "po Čiechách". Tak jsem je politoval, vysvětlil, že většinou jezdili ne "po Čiechách" ale po Moravě (když někdo říká naší Moravě Čechy, tak to jen zřídka přejdu bez nějakého rýpnutí si) a podrobně jim napsal na kus papíru cestu. No, obdivoval jsem jejich odvahu, vyrazit ve staré škodovce a s takovouhle mapou. Tak snad dojeli kam chtěli a neproklínají mně ještě teď za moje rady :).

V červenci se stala spousta věcí, tedy i věcí mimo radění zoufalcům, kteří byli svedení zákeřnou objížďkou z cesty. Hned začátkem měsíce nastoupila totiž stavební firma MEGALITY na předem dohodnutou opravu fasády na naší chaloupce. Paní kočku jsme raději nechali u rodičů v ZR aby se se zedníky vzájemně neotravovali, v hale jsme dali na podlahu staré lino, aby nedošla k úhoně dlažba a akce "Fasáda" mohla začít. Nadřeli se tam chlapi dost a práci odvedli velice dobrou, všechna čest. Firmu můžeme jen doporučit. V půlce měsíce dorazila z Brna Bohdana Drápalová s čubinami Madlou a Ančou (další den jeli s Pájou na Českou národní do Mladé Boleslavi). Samozřejmě, že jsme jim museli ukázat alespoň kousek naší nejoblíbenější procházkové trasy, takže se tu proháněly rovnou 4 obludky místo obvyklých dvou. No a na přelomu července a srpna Pája s Aldou odjeli na dovolenou kamsi na západ a my jsme s Belis doma na týden osaměli.

Kromě toho, že se jeden pilot větroně poměrně důvěrně seznámil s místními krávami, přibyla v srpnu do naší smečky další členka, konkrétně zástupce kočičí verbeže, kotě jménem Týtý. Už jsem viděl vyrůstat několik koček a každá mě vždycky něčím novým překvapí. Každá byla jiná. Tak např. Týtý byla první kočka s agorafóbií. Nejdříve trávila většinu času v otevřené přepravce nebo schovaná pod psy či někomu na klíně a až po několika týdnech se odvážila z kuchyně vydat do haly a garáže. Jakmile byla někde sama, začala okamžitě zoufale mňoukat a nikdy bych neřekl do tak mrňavého kotěte jak dokáže hlasitě řvát. Tohle jí ostatně zůstalo dodneška, kdy už je to vcelku pořádná paní kočka. Týtý je vůbec celá nějaká divná. Nejdříve zkoušela přeprat pana Býbu v tu chvíli asi tak 4x těžšího kocoura britské krátkosrsté, kterému se pověsila na krk, ani mu ho krátkými pacičkami pořádně neobejmula. Ten na chvíli strnul, asi nevěděl co se kde děje a pak ji setřepal a "rub, rub" dvě pořádné facky za ucho milé Týtý. A měl od ní pokoj. Další specialita milé Týtý je to, že nepřeskočí cca 70 cm vysokou protipsí zábranu mezi seknicí a kuchyní. Prostě si před ní sedne na zem a začně zoufale mňoukat. Je to sranda, vidět jí jak tam sedí se psy a čeká až jim někdo otevře, zatím co Paní kočka je jedním skokem přeskočí všechny včetně té zábrany. V srpnu nám také přišly papíry se schválením naší chovatelské stanice STELLA SARENSIS.

Září jsme podrobně popsali již zde, takže se již více rozepisovat nebudeme.

Říjen a v podstatě i celý konec roku byl ve znamení neustálého střídání těšení se na sníh, které bylo vždy po pár dnech vystřídáno zklamáním. Nasněžilo a roztálo, nasněžilo a roztálo. Jak při takovémhle počasí vypadaly cesty kolem Skleného a tím pádem i psi po procházkách po nich asi nemusím moc vysvětlovat. Ohledně konce roku jste si mohli koneckonců už přečíst více v aktualitách. Zase je tedy pravda, že jsme moc neprotopili.

Říjen byl ale veselý hlavně pro Týtý. Protože už poměrně vyrostla, zbavila se svojí agorafobie a začala chodit ven a koček už máme doma dost, tím pádem jí čekala operace za účelem zabránění zvýšení jejich počtu. Tak jako před tím Paní kočka, tak i Týtý už se druhý den po operaci honila se psy jako by se nic nestalo.

Listopad jsme měli dosti rozlítaný. Nejdřív jsme byli v Pardubicích. Můj bratr si totiž konečně dodělal doktorát z alchymie, takže jsme celá rodina jela na slavnostní ceremoniál na pardubickou Universitu. Při této příležitosti jsme si dosyta užili slušných a ohleduplných pardubických řidičů. Koncem měsíce jsme potom vyrazili na několikadenní výlet na jižní Moravu do Mikulova a na jeden den jsme se koukli i do Vídně. Do vídně jsme jeli vlakem z Břeclavy a Vídeň jako takovou asi netřeba ani komentovat. A co se týká Mikulova a okolí, tak to je prostě "jen" další skvělá část naší krásné Moravy. Pejsci s námi nejeli, těch pár dní strávili u Pavliných rodičů v ZR.

V prosinci už jsme se všichni těšili na Vánoce, tedy přesněji na to volno kolem nich a Silvestra a na klid doma a na společné procházky se psy. Nakonec nám to docela vyšlo, až na sníh, kterého bylo moc málo na lyže, tak snad to ještě zbytek zimy zachrání. Alespoň mohli pejsci bez problémů běhat.

Těsně po vánocích se ozvala Městská policie ZR, že u Zámku je sražená kočka, takže jsme tam s Pavlou vyrazili. Byl to krásný kocour, takový ten typický "zplozenec pekla" - oranžové oči, 5 kilo a celý černý jako noc. Nemohl hýbat zadní částí těla a neměl v ní ani cit a Pája už se ho chystala s těžkým srdcem "uspat", ale nakonec jsme se dohodli, že ho necháme do dalšího dne co a jak. Koneckonců kočky mají neuvěřitelnou schopnost přežívat a často stačí je k tomu jen nechat někde v klidu a teple s vodou a žrádlem u huby. Naštěstí se ukázalo, že kocour má páteř v pořádku a má "jen" zlomenou pánev, zlomený ocas a tržnou ránu na noze a že se, s vitalitou kočkám vlastní, už po pár dnech zkoušel stavět na všechny 4 a začal žrát. Teď máme kocoura doma a hledáme majitele, protože tohle rozhodně není divoký kocour, na to je moc rozmazlený.

Nakonec byl ten náš rok 2009 docela úspěšný, veselý a pohodový a to i díky našim zvířátkům, té naší "chlupaté verbeži příživnické". Tak ať se i Vám daří v novém roce 2010 alespoň tak dobře jako nám v tom uplynulém.

Více obrázků najdete ve fotogalerii.

 zpět na začátek této stránky